Břístevská Hůra

Když jsem ještě jako studentka jezdívala z koleje na víkend domů, vždycky mě kolem exitu 18 na dálnici D11 zaujal kopeček, na kterém se tyčila podivná zřícenina. To místo mě úplně přitahovalo a dlouho jsem se na něho chtěla podívat zblízka. No, a protože si v této podivné době musíme najít něco pozitivního (prosím vás, pozitivní test na covid se nepočítá), tak jsem se rozhodla naplnit tuto svou dlouholetou touhu a ukojit zvědavost od dob studentských. Trochu jsem pogooglila a ejhle – zjistila jsem, že toto místo je Břístevská Hůra, na které se nachází zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže.

Břístevská Hůra skrývá na svém vrcholu zříceninu kaple Povýšení sv. Kříže

Kde Břístevská Hůra je a jak se na ni dostat?

Jak už jsem psala, nejjednodušší je to po dálnici D11. Směrem z Prahy na Hradec je to exit 18 a vyplatí se autem dojet do obce Starý Vestec. Tady jsem auto nechala na návsi a malebnou vesnicí zamířila ke svému cíli. Ostatně, i sama tato obec stojí za zmínku. Měla jsem štěstí, že jsem se pěšky vydala zpáteční cestou přes její starší část, která je autům neprůjezdná. A díky pamětním deskám zjistila, že tu lidé hospodařili úspěšně již několik staletí.

Každopádně, pokud jde o samotnou Břístevskou Hůru, cesta k ní vede po žluté turistické stezce. Jestli mohu něco opravdu vřele doporučit, tak je to plánování výletu na dobu, kdy bude sucho. Já se vydala po deštích a dopadla jsem v prudkém a od předchozích návštěvníků uklouzaném kopci takto:

Ale na rovinu říkám – nelituju ničeho. Sluníčko krásně svítilo, výhled to kraje byl fascinující. Jelikož je tento kraj pěkně placatý, dohlédla jsem až na Říp a do Podkrušnohoří.

Zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže

Tak tohle je taková třešnička na dortu, resp. na vrcholu Břístevní Hůry. Je to prostě, alespoň pro mne, nádherné místo. Já vlastně nevím, co mě na těchto zříceninám přitahuje, ale stejně mě nadchla i Vyšehořovická tvrz, nebo například nedostavěný chrám v Panenském Týnci. Cítím v těchto místech ohromnou energii a úctu k předkům, kteří tyto stavby budovali.

Zrovna tahle kaple má fakt zapeklitý osud. Postavena byla v roce 1714, jenže do ní roku 1764 uhodil blesk a ona vyhořela. Trvalo až do roku 1816, než se ji podařilo nákladně opravit. Avšak, co čert nechtěl. O dva roky později zde místní mládež slavila čarodějnice a jeden z oharků podpálil šindelovou střechu. Bohužel, na další opravy již nebyly prostředky, ani dobrá vůle, takže kaple začala chátrat.

A já jsem stála uprostřed ní, pozorovala zbytky stop po ohni na zdivu a představovala si, jak musel tento prostor vypadat, když měl ještě střechu, klenuté oblouky a výmalbu. Nevím, co je pravdy na tom, že dlažbu z tohoto místa si chtěl odvézt místní sedlák, aby si s ní vylepšil vlastní obydlí. Každopádně mu v tom údajně zabránila vysokánská bílá postava, která jej k smrti vyděsila. Sedlák prý po tomto incidentu onemocněl a zanedlouho zemřel. Dlažba však všechna zmizela.

Dnes je ze stavby spíše rozvalila. Ohně se tu pálí, soudě dle ohnišť plných oharků, dodnes. Ale svoje kouzlo pořád má. Můžete se zahledět do kraje, nebo uprostřed pozůstatků kaple zírat do nebe. Obojí vás nabije pozitivní energií.

A kam vy vyrážíte na jednodenní výlety do přírody? Zříceninu poblíž beru jako bonus 🙂 Komentujte, sdílejte, těším se na vás.

Archeopark Všestary

Tohle byl výlet, který se vážně vydařil. Sice nám při zahájení prohlídky začalo pršet a spustila se pořádná bouřka, ale než jsme se dostali na venkovní exkurzi, tak se počasí naštěstí umoudřilo. Pokud jsou vaši potomci takoví malí vědátoři a průzkumníci, jako ti moji, pak se jim Archeopark Všestary bude zaručeně líbit.

Archeopark Všestary - hlavní budova a část venkovní expozice
Hlavní budova s vnitřní expozicí a část venkovní expozice, kde můžete navštívit nejrůznější budovy

Co Archeopark Všestary nabízí?

Prohlídku jsme zahájili i díky dešti ve vnitřních prostorách. V přízemí jsme obdivovaly pradávné hroby a umně vytvořenou repliku pravěké jeskyňky či jeskynních maleb. V horních patrech na nás čekala taková menší cesta časem. Uprostřed výstavního sálu je obrovský a do detailů propracovaný model pravěkého světa, jehož jednotlivé části si můžete osvětlit pomocí tlačítek. Po obvodu na vás potom čeká spousta vitrín, řazených od nejstarších dob po mladší věk.

V jedné z bočních místností byla i menší herna – dílnička pro děti. Tu jsme však tentokrát nevyužili, protože jsme se těšili na venkovní komentovanou exkurzi, která začínala ve 13:00. Měli jsme velké štěstí na průvodce. Tipovala bych, že to možná byl doktorand studující archeologii. Každopádně vyprávěl velmi zajímavě a hlavně oceňuji, že ochotně odpovídal na milion všetečných dotazů mých dětí, které zásadně musely být všude první a všechno vědět 🙂 .

Archeopark Všestary nabízí k prohlídce budovy sloužící nejrůznějším účelům

Na venkovní exkurzi jsme měli možnost shlédnout pravěké vrtání do kamene, prohlédli jsme si několik budov z různých období, které sloužily rozličným účelům a viděli i pece na vypalování keramiky či zařízení k odlévání bronzu.

V archeoparku Všestary se dozvíte i o vypalování keramiky
Pec k vypalování keramiky

Děti byly samozřejmě nadšené i z toho, že si zde jako suvenýr mohly koupit pazourkový hrot šípu, či napodobeninu šperku z doby bronzové. Úžasné je, že zde pořádají i Dny živé archeologie a workshopy. Těch jsme se sice zrovna v době naší návštěvy nemohli zúčastnit, ale pokud bychom bydleli blíže, tak určitě neodoláme a na některý z nich se vydáme.

Kůlová stavba v Archeoparku Všestary
Rozměry některých staveb našich předků byly opravdu impozantní

Musím přiznat, že Archeopark Všestary zaujal všechny generace naší rodiny, od dětí, přese mne až po babičku s dědou. Pokud se při svých výletech zatouláte poblíž, určitě se tam nezapomeňte také zastavit. A když už v tomto kraji budete, můžu rozhodně doporučit také Trosky, Prachovské skály, Jičín či rozhlednu Tábor.

Putovní kamínky a berounská cyklostezka

Omlouvám se svým věrným, kteří nejpozději v pátek očekávali nový příspěvěk. Abych ho mohla napsat, musela jsem si ho nejdříve prožít 🙂 Prožitek to byl krásný a několikakilometrový, takže jsme večer s dětmi místo psaní příspěvku upadly do blaženého bezvědomí. Dříve toho dne, aby se děvčata zabavila, zatímco já jsem na home office potřebovala rozeslat ještě pár mailů a dodělat prezentaci, vyráběla putovní kamínky. A odpoledne jsme je šly roznést na berounskou cyklostezku.

Inspirace a příprava putovních kamínků

Všechno to začalo před 14 dny, kdy jsme vyrazily do Berouna na dopravní hřiště. Tam to prostě milujeme a rády se tam vracíme. Navíc bylo perfektní počasí, takže jsme vyrazily i na procházku podél Berounky. A na mostku u bývalého autobusového nádraží jsme tam objevily nádherně omalovaný kamínek s hashtagem kaminky. Pravděpodobně jste už slyšeli o tom, že lidé malují putovní kamínky, na které umisťují tenhle hashtag a směrovací číslo místa jejich vzniku. Když jsem holkám vysvětlila, co takové kamínky znamenají, byly z toho úplně nadšené a chtěly si také nějaké vyrobit a roznést.

Putovní kamínky pomalované akrylovými barvami

Poctivě si na Pinterestu vyhledávaly, jak kamínky co nejlépe vyrobit. Dříve už jsme zkoušely klasické akrylové barvy. Nejvíce je teď ale zaujala metoda, kdy kamínky nahřejete v troubě a pak na nich rozpouštíte voskovky. Vznikne tím docela poctivá vrstva barvy, které se navíc různě zapíjejí do sebe, takže efekt je vážně zajímavý.

Putovní kamínky pomalované rozpuštěnými voskovkami

Výlet na berounskou cyklostezku

Odpoledne nám počasí naštěstí přálo, takže jsme si výlet na cyklostezce opravdu užily. Vyrazily jsme po stezce směrem od berounské rehabilitační kliniky. Já to tu prostě miluju. Přináší mi to klid do duše, protože podél řeky je nádherná krajina plná skal. Na řece jsme pozorovaly volavky a žáby. V březích jsme pak objevily úplné myší království. Jedna díra vedle druhé a myšky čile pobíhající mezi nimi. Narazily jsme dokonce na doupě, že kterého zvědavě vystrkovala čumáčky myší mláďátka a pak na jednookého bojovníka, který starší dceři hrdě zapózoval na fotce.

Největší radost nám ale udělalo, když jsme cestou zpět zjistily, že naše putovní kamínky už někdo sesbíral. Budeme se těšit, že se vydají do světa a třeba ještě někoho potěší. A já aspoň zase provětrala svoje dámičkovské tenisky 🙂

Tenisky pro dámu a putovní kamínek s levandulí

Z komfortní zóny do Lisabonu

Komfortní zóna. Co to vlastně je? Prostor, ve kterém jsme zvyklí se pohybovat. Cítíme se v něm příjemně, pohodlně a bezpečně. Každý z nás má své vnitřní hranice, jejichž překonání v nás může vyvolat obavy a pocity nejistoty. Komfortní zóna je svým způsobem druh ochrany. Drží nás v ní náš prehistorický mozek, který se nás pokouší přesvědčit o tom, že mimo ni nám hrozí nebezpečí. Spousta lidí stráví uvnitř své komfortní zóny prakticky celý život a nakonec bezpečně umře. Ostatně, psala jsem už dřív, že se máme pustit do dobrodružství a udělat pro sebe něco hned dnes 🙂

Opustit komfortní zónu samozřejmě může znamenat ohrožení. Ale také je to cesta k osobnímu rozvoji, životnímu posunu, rozšíření obzorů a dosažení nových cílů. Postupně tak svou komfortní zónu zvětšujeme a to, co bylo ještě nedávno nemyslitelné, se najednou stává součástí našeho běžného života.

Já jsem hranice své zóny otestovala velmi nedávno, když mne čekala služební cesta do Lisabonu na celoevropský meeting. Nerada cestuji dopravními prostředky, které nemohu sama ovládat. Ovšem jelikož autem je to do Portugalska trochu z ruky a pilotní licenci zatím nevlastním, nezbylo mi, že svěřit svůj osud na čtyři hodiny letadlu a jeho posádce. Nakonec to byl jeden z nejpohodlnějších letů, které jsem dosud zažila. Možná to bylo i díky tomu, že opatření okolo koronaviru, resp. COVID-19, nebyla před pár týdny ještě tak přísná.

Další výzvou pro mne bylo setkání s ostatními kolegy. Každý z nás je odborníkem v jiné oblasti a témata byla velmi rozsáhlá. Navíc diskuse probíhala celou dobu v angličtině a němčině. Hlavou mi vrtala otázka: „Budu jim rozumět? A budou oni rozumět mně?“ Obavy byly zažehnány velmi rychle a po třech dnech mi už přišlo naprosto přirozené, že nepoužívám češtinu, ale přepínám automaticky mezi dvěma cizími jazyky. Dokonce jsem už začínala v angličtině i myslet 😉

A výsledek výletu do Lisabonu?

Překonala jsem obavy z překročení hranic své komfortní zóny, vrátila se nadšena úžasnými kolegy, které jsem dosud znala jen z e-mailu, plná elánu a nových znalostí. Jako bonus jsem měla možnost si v noci prohlédnout krásné město, které jsem dosud neznala (v noci proto, že přes den jsem byla zavřená od rána do večera v zasedačce 😉 ).

Když jsem se pak zpětně ohlédla, jak jsem ještě před třemi dny pociťovala z této cesty obavy, zjistila jsem, že můj strach byl zcela zbytečný. Naopak se vše ukázalo být velkým přínosem. A proto je v pořádku otestovat občas své hranice a trochu si je rozšířit. Otevřou se vám nečekané obzory a je to jedna z cest, jak dosáhnout změny. Tak se nebojte a vykročte z komfortní zóny do zóny osobního rozvoje.

Vyšehořovická tvrz

Kdo z vás už o ní slyšel? Nebýt letošní Hradozámecké noci, asi bych se o tom, že existuje nějaká Vyšehořovická tvrz nedozvěděla ani já. A přitom je to tak půvabné místo! Z gotické tvrze již zůstaly jen trosky, ale i tak je dostatečně zachovalá na to, abyste si mohli udělat obrázek o její původní rozlehlosti. Věž se nám do dnešních dní bohužel nezachovala, ovšem zdi některých dalších objektů se tyčí k nebi v původní výši.

Vyšehořovická tvrz, kamenné zdivo, červená střecha z pálených tašek ozářená sluncem, modrá obloha

K návštěvě rozhodně mohu doporučit podvečer, kdy se zdivo zbarví odlesky zapadajícího slunce a poslední paprsky nahlédnou i do podzemních prostor. Místní sdružení Přátelé vyšehořovické tvrze se ji snaží udržovat a opravovat. Po původním padacím mostu se však již po opravách nacházejí pouze záseky ve zdi. Každopádně místo má své kouzlo. A koncert místní rockové kapely v rozvalinách byl vskutku nevšedním zážitkem.

Pokud máte rádi neobvyklá místa s jedinečnou atmosférou, potom vám Vyšehořovická tvrz rozhodně stojí za návštěvu. No, a jestli podobným magickým místům fandíte tak, jako já, nezapomeňte také na nedostavěný chrám v Panenském Týnci!

Louny – perličky z Podkrušnohoří

Napadlo Vás už někdy vybrat si jako výletní cíl Louny? Ne? Popravdě, ani mě. A proto jsem ráda, že mě sem řízení osudu zaválo. Jinak bych přišla o spoustu zajímavostí.

Nejprve mé kroky zamířily ke kostelu svatého Mikuláše. Zaujal mne na první pohled svou netypickou střechou a věží. Další krásné překvapení na mě čekalo uvnitř v podobě dřevěného oltáře. Takhle obrovský jsem v životě neviděla. Pokud jste milovníky a obdivovateli řemeslného umění jako já, dopřejte si dostatek času ke zkoumání neskutečných detailů, kterými mistr řezbář oltář vyzdobil. Uvnitř kostela se nesmí fotit, takže mi budete muset věřit, že tohle opravdu stojí za zhlédnutí.

Louny a kostel svatého Mikuláše, kamenný kostel s věží

Následně jsem se vypravila na lounské výstaviště. Zde musím vyzdvihnout, jak krásně je areál zrekonstruovaný. Hlavní pavilon přímo září novotou a v parku narazíte na každém kroku na lavičky, ať už klasické, nebo v podobě masivních dřevěných trámů rozesetých po louce. Zrenovováno bylo též letní kino, které ve zkušebním provozu nabízí vstup zdarma. Bonusem celého parku byly perfektně čisté veřejné toalety, které každý cestovatel ocení. Takovou raritkou je zdejší broukoviště, u kterého je umístěna socha roháče v nadživotní velikosti.

Jak už jsem zmínila, jsem obdivovatelem řemeslného umění a architektury. Takže bonbonkem pro mne byla kavárna před místním kinem. Je rozdělena do samostatných „kupé“, ve kterých stojí za to chvíli posedět a prohlédnout si interiér plný tmavého dřeva a zrcadel. Venkovní zahrádka pak nabízí útulné posezení v rustikálním stylu s pecí ve tvaru golema.

Pokud někdy pojedete kolem Loun, zastavte se ve městě. Pravděpodobně budete stejně příjemně překvapeni, jako já. Mimochodem, další města, která opravdu mohu, jsou Beroun, Třebíč a Znojmo.

Nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci

O tomto místě se povídá, že vyzařuje obzvláště silnou pozitivní energii a někteří mu připisují i léčivé účinky. Mě nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci fascinoval z jednoduchého důvodu. Mám ráda architekturu a její na kost obnažené prvky si běžně moc neprohlédnete.

Stavbu údajně započal Plichta ze Žerotína na počátku 14. století. Po požáru kláštera v roce 1382 zůstal ale chrám nedostavěn. I ve fázi velmi hrubé stavby ohlodané zubem času působí objekt monumentálně. Na gotických obloucích a pilířích, stejně jako na obřích kamenných kvádrech dodnes rozpoznáte stopy jemného zdobení, které dokazuje řemeslnou zručnost dávných stavitelů.

Většina turistů se koncentruje uvnitř stavby, kde se mají nacházet léčivé zóny. Já jsem byla mnohem více zaujata exteriérem. Precizní zpracování, štíhlost celé stavby, její založení kopírující terén a plánované sloupy a zdi tyčící se k nebesům. Pokud by byla stavba dokončena, působila by jistě dech beroucím dojmem. Na druhou stranu je to právě její hrubá podoba, která je tolik výjimečná a fascinující. Jestli vás podobná místa lákají, tak by příštím místem vašeho výletu měla být vyšehořovická tvrz.

Trosky – typické panorama Českého ráje

Kam ještě v Českém ráji? Nejsme žádné trosky, proto zdoláme Trosky! A jak jsme si s mláďaty i babičkou usmyslely, tak jsme také učinily. Předtím už jsme v okolí navštívily Lázně Bělohrad a hrad Pecka.

Trosky jsou se svým panoramatem typickým symbolem místního kraje. Čím blíže jsme přijížděly, tím majestátněji na nás obě věže – Panna i Baba – působily. Parkovné ve výši Kč 70 sice není nejnižší, ale vzhledem ke stoupavosti terénu a naší kondici jsme se nakonec rozhodly částku obětovat. Výšlap je místy poměrně prudký, ale cesta dobře schůdná.

Na nádvoří jsme chvíli obdivovaly dravé ptáky a vyzkoušely si pár kejklířských kousků (žonglování s míčky a talíři) a následně vyrazily na nižší z věží, Babu. Navzdory zdání sem vede více schodů, než na sousední, vyšší Pannu. Jsou ale široké, dřevěné a naštěstí vybavené dostatkem odpočívadel k vydýchání i pořízení krásných fotek. Výstup na Pannu po vnitřním úzkém točitém schodišti je trochu klaustrofobický, ale výhled nám za to stál.

Z naší zkušenosti se dají Trosky absolvovat v pohodě s předškolním a čerstvě školním dítětem. U menších, zhruba dvouletých dítek, jsem místy registrovala potíže se zdoláváním schodů. Na druhou stranu nutno podotknout, že zadýchaný byl i nejeden dospělý. Takže – vzhůru na hrad!

Třebíč – opati, rabíni a spousta zábavy pro děti

V srdci Vysočiny se nachází Třebíč. Město, které je oblíbeným cílem českých i zahraničních turistů. Nejčastěji sem láká židovská čtvrť, která byla zařazena na seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. My jsme vyrazily stezkou po stopách opatů a rabínů. Ta zahrnuje tři zastávky, a to baziliku svatého Prokopa, židovskou čtvrť a židovský hřbitov. Vzhledem k opravdu tropickým teplotám, které zrovna panovaly a členitosti terénu jsme bohužel hřbitov kousek před cílem v rámci přežití vzdaly.

Zadní synagoga v Třebíči v židovské čtvrti zařazené na seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, bílá synagoga s červenou střechou osvícená sluncem, modrá obloha

Pro děti i dospělé dále mohu doporučit návštěvu ekotechnického centra Alternátor. Rozhodně si ale vyhraďte více než hodinu, výstava je rozsáhlá. Jednou z opravdu zajímavých součástí expozice je promítání na kouli. My jsme si promítly poutavý dokument od NASA. Mnoho exponátů si navíc můžete sami osahat a vyzkoušet.

V horku nám velmi přišlo vhod koupaliště Polanka. Kromě velkého bazénu a bazénu s tobogánem je tu brouzdaliště a mělký bazén pro děti, spousta místa pro deky na louce a v neposlední řadě také hřiště s pískovištěm.

Pokud si chcete prohlédnout Třebíč z výšky, vystoupejte na městskou věž. Dá se to docela v pohodě zvládnout i s potomky předškolního a raně školního věku.

Městská věž v Třebíči, ozářená sluncem, modrá obloha

Na svých cestách miluji, pokud narazím na něco výjimečného a zajímavého. V Třebíči byl pro mě takovýmto zážitkem prodej bylinek hned za bazilikou svatého Prokopa. Na několika stolech zde naleznete vyskládané rostlinky v květináčích i s popisem, jaké účinky mají. Vybranou bylinku si sami vložíte do sáčku a do označeného otvoru na vratech vhodíte 30 Kč. Vše probíhá na základě poctivosti a slušnosti. A doufám, že to dobře funguje.

Prodej bylinek za bazilikou svatého Prokopa v Třebíči, bylinky v květináčích vyskládané na lavici

A když už budete v těchto končinách, tak ZOO Jihlava také stojí za návštěvu!

Zápisník z výletu

Jako dítě jsem měla sešit, do kterého jsem si lepila pohlednice z jednotlivých výletů a k nim si vždy zapisovala krátké zážitky. Ráda jsem se k nim za zimních večerů vracela a připomínala si prožitá dobrodružství. Nyní jsem připravila pro své dcery zápisník z výletu formou listů v různých barvách, kam si mohou naše putování také zaznamenávat a nakreslit si k nim i obrázky, nebo nalepit fotku.

Listy oboustranně vytiskneme a vyplníme, poté vložíme do euroobalu a založíme je do šanonu, abychom měly naše zážitky pěkně pohromadě. Šablony jsou velmi stručné, přehledné a vhodné spíše pro mladší školáčky, kteří si pár slovy shrnou své zážitky. My v nich máme zaznamenán už náš výlet na Trosky, do jihlavské ZOO či do Třebíče.

Pokud máte zájem, můžete si je pro své děti stáhnout také. Zdarma.

Přeji krásné zážitky z výletů a radost při jejich zapisování.