Z komfortní zóny do Lisabonu

Komfortní zóna. Co to vlastně je? Prostor, ve kterém jsme zvyklí se pohybovat. Cítíme se v něm příjemně, pohodlně a bezpečně. Každý z nás má své vnitřní hranice, jejichž překonání v nás může vyvolat obavy a pocity nejistoty. Komfortní zóna je svým způsobem druh ochrany. Drží nás v ní náš prehistorický mozek, který se nás pokouší přesvědčit o tom, že mimo ni nám hrozí nebezpečí. Spousta lidí stráví uvnitř své komfortní zóny prakticky celý život a nakonec bezpečně umře. Ostatně, psala jsem už dřív, že se máme pustit do dobrodružství a udělat pro sebe něco hned dnes 🙂

Opustit komfortní zónu samozřejmě může znamenat ohrožení. Ale také je to cesta k osobnímu rozvoji, životnímu posunu, rozšíření obzorů a dosažení nových cílů. Postupně tak svou komfortní zónu zvětšujeme a to, co bylo ještě nedávno nemyslitelné, se najednou stává součástí našeho běžného života.

Já jsem hranice své zóny otestovala velmi nedávno, když mne čekala služební cesta do Lisabonu na celoevropský meeting. Nerada cestuji dopravními prostředky, které nemohu sama ovládat. Ovšem jelikož autem je to do Portugalska trochu z ruky a pilotní licenci zatím nevlastním, nezbylo mi, že svěřit svůj osud na čtyři hodiny letadlu a jeho posádce. Nakonec to byl jeden z nejpohodlnějších letů, které jsem dosud zažila. Možná to bylo i díky tomu, že opatření okolo koronaviru, resp. COVID-19, nebyla před pár týdny ještě tak přísná.

Další výzvou pro mne bylo setkání s ostatními kolegy. Každý z nás je odborníkem v jiné oblasti a témata byla velmi rozsáhlá. Navíc diskuse probíhala celou dobu v angličtině a němčině. Hlavou mi vrtala otázka: „Budu jim rozumět? A budou oni rozumět mně?“ Obavy byly zažehnány velmi rychle a po třech dnech mi už přišlo naprosto přirozené, že nepoužívám češtinu, ale přepínám automaticky mezi dvěma cizími jazyky. Dokonce jsem už začínala v angličtině i myslet 😉

A výsledek? Překonala jsem obavy z překročení hranic své komfortní zóny, vrátila se nadšena úžasnými kolegy, které jsem dosud znala jen z e-mailu, plná elánu a nových znalostí. Jako bonus jsem měla možnost si v noci prohlédnout krásné město, které jsem dosud neznala (v noci proto, že přes den jsem byla zavřená od rána do večera v zasedačce 😉 ).

Když jsem se pak zpětně ohlédla, jak jsem ještě před třemi dny pociťovala z této cesty obavy, zjistila jsem, že můj strach byl zcela zbytečný. Naopak se vše ukázalo být velkým přínosem. A proto je v pořádku otestovat občas své hranice a trochu si je rozšířit. Otevřou se vám nečekané obzory a je to jedna z cest, jak dosáhnout změny. Tak se nebojte a vykročte z komfortní zóny do zóny osobního rozvoje.

Vyšehořovická tvrz

Kdo z vás již zavítal na vyšehořovickou tvrz? Nebýt letošní Hradozámecké noci, asi bych se o ní nedozvěděla ani já. A přitom je to tak půvabné místo! Z gotické tvrze již zůstaly jen trosky, ale i tak je dostatečně zachovalá na to, abyste si mohli udělat obrázek o její původní rozlehlosti. Věž se nám do dnešních dní bohužel nezachovala, ovšem zdi některých dalších objektů se tyčí k nebi v původní výši.

vyšehořovická tvrz, kamenné zdivo, červená střecha z pálených tašek ozářená sluncem, modrá obloha

K návštěvě rozhodně mohu doporučit podvečer, kdy se zdivo zbarví odlesky zapadajícího slunce a poslední paprsky nahlédnou i do podzemních prostor. Místní sdružení Přátelé vyšehořovické tvrze se ji snaží udržovat a opravovat. Po původním padacím mostu se však již po opravách nacházejí pouze záseky ve zdi. Každopádně místo má své kouzlo. A koncert místní rockové kapely v rozvalinách byl vskutku nevšedním zážitkem.

Pokud máte rádi neobvyklá místa s jedinečnou atmosférou, potom vám návštěva tvrzi ve Vyšehořovicích rozhodně stojí za výlet.

Louny – perličky z Podkrušnohoří

Napadlo Vás už někdy vybrat si jako výletní cíl Louny? Ne? Popravdě, ani mě. A proto jsem ráda, že mě sem řízení osudu zaválo. Jinak bych přišla o spoustu zajímavostí.

Nejprve mé kroky zamířily ke kostelu svatého Mikuláše. Zaujal mne na první pohled svou netypickou střechou a věží. Další krásné překvapení na mě čekalo uvnitř v podobě dřevěného oltáře. Takhle obrovský jsem v životě neviděla. Pokud jste milovníky a obdivovateli řemeslného umění jako já, dopřejte si dostatek času ke zkoumání neskutečných detailů, kterými mistr řezbář oltář vyzdobil. Uvnitř kostela se nesmí fotit, takže mi budete muset věřit, že tohle opravdu stojí za zhlédnutí.

kostel svatého Mikuláše v Lounech, kamenný kostel s věží

Následně jsem se vypravila na lounské výstaviště. Zde musím vyzdvihnout, jak krásně je areál zrekonstruovaný. Hlavní pavilon přímo září novotou a v parku narazíte na každém kroku na lavičky, ať už klasické, nebo v podobě masivních dřevěných trámů rozesetých po louce. Zrenovováno bylo též letní kino, které ve zkušebním provozu nabízí vstup zdarma. Bonusem celého parku byly perfektně čisté veřejné toalety, které každý cestovatel ocení. Takovou raritkou je zdejší broukoviště, u kterého je umístěna socha roháče v nadživotní velikosti.

Jak už jsem zmínila, jsem obdivovatelem řemeslného umění a architektury. Takže bonbonkem pro mne byla kavárna před místním kinem. Je rozdělena do samostatných „kupé“, ve kterých stojí za to chvíli posedět a prohlédnout si interiér plný tmavého dřeva a zrcadel. Venkovní zahrádka pak nabízí útulné posezení v rustikálním stylu s pecí ve tvaru golema.

Pokud někdy pojedete kolem Loun, zastavte se ve městě. Pravděpodobně budete stejně příjemně překvapeni, jako já.

Nedostavěný gotický chrám v Panenském Týnci

O tomto místě se povídá, že vyzařuje obzvláště silnou pozitivní energii a někteří mu připisují i léčivé účinky. Mě fascinovalo z jednoduchého důvodu. Nedostavěných gotických chrámů si totiž běžně moc neprohlédnete.

Stavbu údajně započal Plichta ze Žerotína na počátku 14. století. Po požáru kláštera v roce 1382 zůstal ale chrám nedostavěn. I ve fázi velmi hrubé stavby ohlodané zubem času působí objekt monumentálně. Na gotických obloucích a pilířích, stejně jako na obřích kamenných kvádrech dodnes rozpoznáte stopy jemného zdobení, které dokazuje řemeslnou zručnost dávných stavitelů.

Většina turistů se koncentruje uvnitř stavby, kde se mají nacházet léčivé zóny. Já jsem byla mnohem více zaujata exteriérem. Precizní zpracování, štíhlost celé stavby, její založení kopírující terén a plánované sloupy a zdi tyčící se k nebesům. Pokud by byla stavba dokončena, působila by jistě dech beroucím dojmem. Na druhou stranu je to právě její hrubá podoba, která je tolik výjimečná a fascinující.

Trosky – typické panorama Českého ráje

Kam ještě v Českém ráji? Nejsme žádné trosky, proto zdoláme Trosky! A jak jsme si s mláďaty i babičkou usmyslely, tak jsme také učinily. Předtím už jsme v okolí navštívily Lázně Bělohrad a hrad Pecka.

Trosky jsou se svým panoramatem typickým symbolem místního kraje. Čím blíže jsme přijížděly, tím majestátněji na nás obě věže – Panna i Baba – působily. Parkovné ve výši Kč 70 sice není nejnižší, ale vzhledem ke stoupavosti terénu a naší kondici jsme se nakonec rozhodly částku obětovat. Výšlap je místy poměrně prudký, ale cesta dobře schůdná.

Na nádvoří jsme chvíli obdivovaly dravé ptáky a vyzkoušely si pár kejklířských kousků (žonglování s míčky a talíři) a následně vyrazily na nižší z věží, Babu. Navzdory zdání sem vede více schodů, než na sousední, vyšší Pannu. Jsou ale široké, dřevěné a naštěstí vybavené dostatkem odpočívadel k vydýchání i pořízení krásných fotek. Výstup na Pannu po vnitřním úzkém točitém schodišti je trochu klaustrofobický, ale výhled nám za to stál.

Z naší zkušenosti se dají Trosky absolvovat v pohodě s předškolním a čerstvě školním dítětem. U menších, zhruba dvouletých dítek, jsem místy registrovala potíže se zdoláváním schodů. Na druhou stranu nutno podotknout, že zadýchaný byl i nejeden dospělý. Takže – vzhůru na hrad!

Třebíč – opati, rabíni a spousta zábavy pro děti

V srdci Vysočiny se nachází Třebíč. Město, které je oblíbeným cílem českých i zahraničních turistů. Nejčastěji sem láká židovská čtvrť, která byla zařazena na seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. My jsme vyrazily stezkou po stopách opatů a rabínů. Ta zahrnuje tři zastávky, a to baziliku svatého Prokopa, židovskou čtvrť a židovský hřbitov. Vzhledem k opravdu tropickým teplotám, které zrovna panovaly a členitosti terénu jsme bohužel hřbitov kousek před cílem v rámci přežití vzdaly.

Zadní synagoga v Třebíči v židovské čtvrti zařazené na seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, bílá synagoga s červenou střechou osvícená sluncem, modrá obloha

Pro děti i dospělé dále mohu doporučit návštěvu ekotechnického centra Alternátor. Rozhodně si ale vyhraďte více než hodinu, výstava je rozsáhlá. Jednou z opravdu zajímavých součástí expozice je promítání na kouli. My jsme si promítly poutavý dokument od NASA. Mnoho exponátů si navíc můžete sami osahat a vyzkoušet.

V horku nám velmi přišlo vhod koupaliště Polanka. Kromě velkého bazénu a bazénu s tobogánem je tu brouzdaliště a mělký bazén pro děti, spousta místa pro deky na louce a v neposlední řadě také hřiště s pískovištěm.

Pokud si chcete prohlédnout Třebíč z výšky, vystoupejte na městskou věž. Dá se to docela v pohodě zvládnout i s potomky předškolního a raně školního věku.

Městská věž v Třebíči, ozářená sluncem, modrá obloha

Na svých cestách miluji, pokud narazím na něco výjimečného a zajímavého. V Třebíči byl pro mě takovýmto zážitkem prodej bylinek hned za bazilikou svatého Prokopa. Na několika stolech zde naleznete vyskládané rostlinky v květináčích i s popisem, jaké účinky mají. Vybranou bylinku si sami vložíte do sáčku a do označeného otvoru na vratech vhodíte 30 Kč. Vše probíhá na základě poctivosti a slušnosti. A doufám, že to dobře funguje.

Prodej bylinek za bazilikou svatého Prokopa v Třebíči, bylinky v květináčích vyskládané na lavici

A když už budete v těchto končinách, tak ZOO Jihlava také stojí za návštěvu!

Zápisník z výletu

Jako dítě jsem měla sešit, do kterého jsem si lepila pohlednice z jednotlivých výletů a k nim si vždy zapisovala krátké zážitky.

Nyní jsem připravila pro své dcery listy v různých barvách, kam si mohou naše výlety také zaznamenávat a nakreslit si k nim i obrázky, nebo nalepit fotku.

Listy oboustranně vytiskneme a vyplníme, poté vložíme do euroobalu a založíme je do šanonu, abychom měly naše zážitky pěkně pohromadě. Šablony jsou velmi stručné, přehledné a vhodné spíše pro mladší školáčky, kteří si pár slovy shrnou své zážitky.

Pokud máte zájem, můžete si je pro své děti stáhnout také. Zdarma.

Přeji krásné zážitky z výletů a radost při jejich zapisování.

ZOO Jihlava

Již dříve jsem slyšela, že jihlavská ZOO je menší, ale velmi hezká. Proto, když se nám naskytla příležitost, stala se tato zoologická zahrada jedním z našich výletních cílů.

ZOO Jihlava, plánek zoologické zahrady v Jihlavě, umístění jednotlivých zvířat
Jihlavská ZOO není úplně rozlehlá, ale i tak tu najdete spoustu zvířat

Výhodou oproti té pražské je, že okolo klecí obvykle nejsou keře, takže na zvířata dobře vidí i menší děti. Velmi se nám líbily jednotlivé specializované expozice, jako například pavilon gibonů, za kterými můžete vylézt na vyhlídku a pobavit se jejich kousky. Také tropický pavilon je opravdu hezky uspořádaný, dokonce je tu naaranžován i vrak malého letadla.

Co oceníte při návštěvě s dětmi, je několik hřišť, která jim zabrání začít se při prohlídce zvířátek nudit. A možnost krmení koz granulkami za pět korun z automatu přímo ve výběhu je také zajímavým zpestřením.

Jedna z mála věcí, které trochu pokulhávají, je krmení vašich „zvířátek“. Moje děti dostaly chuť na krokety se smaženým sýrem. Oba produkty byly bohužel nevalné chuti, neboť, jak jsme se náhodně dozvěděly, když stejný pokrm reklamovala paní před námi, jsou vyráběny z mražených polotovarů. Na druhou stranu je potěšující, že se zde používají plastové kelímky s potisky zvířátek, které dostanete za vratnou zálohu. Následně je buď můžete vrátit, nebo si je nechat jako milý suvenýr.

Celkově se nám návštěva moc líbila a odvezly jsme si odsud spoustu pěkných zážitků. Za zmínku stojí i to, že alespoň u některých zvířat je tu myšleno i na nevidomé, kteří si mohou osahat například maketu tygří tlapy či jazyka, nebo nohu pelikána.

Tygr sumaterský, obrázek tygra, odlitek tlapy

Mimochodem, nedaleko odsud se také nachází Třebíč a její opati, rabíni a spousta zábavy pro děti.

Beroun s dětmi

Beroun je bezesporu krásné město, které nabízí spoustu důvodů, proč ho navštívit. Ale proč se do této středočeské obce vydat s dětmi? Na to se pojďme podívat.

Berounská radnice, náměstí v Berouně, budova se světlou fasádou, českou vlajkou a berounskou vlajkou
Radnice na náměstí

Krom toho, že je berounské náměstí půvabné, nachází se nedaleko něho Geopark Barrandien. Které dítě, a popravdě i dospělý, by netoužilo po zhlédnutí Cesty do pravěku po vlastním trilobitovi? Zde si můžete své sny splnit. Nejen, že se dozvíte mnoho zajímavého o nejrůznějších nerostech, ale pokud budete trochu šikovní, naleznete si i vlastní zkamenělinu, kterou si můžete odnést domů. Jako bonus jsou tu jednoduché, ale zábavné prvky pro děti. Za rodinné vstupné pohybující se kolem 20 Kč návštěva rozhodně stojí.

Geopark Barrandien, kovaná železná brána s trilobitem, Muzeum Českého krasu ve Středočeském kraji
Geopark Barrandien

A znáte pohádky o medvíďatech Kubovi, Matějovi a Vojtovi? Samozřejmě, tenhle Večerníček děti milují! Kubu a Matěje stále naleznete na berounské Městské hoře, kde se krom jiného nachází i hezké hřiště a stánek s občerstvením. Kdo ocení výhled do kraje a nevadí mu nějaký ten schod, určitě navštíví rád i místní rozhlednu.

Rozhledna na Městské hoře, kde mimo jiné najdete i pohádkové médi.

Procházka podél Berounky skýtá mnoho půvabných výhledů. Komu se nechce vydat po cyklostezce například až ke koním, může se zastavit na hřišti ve tvaru pirátské lodi, nebo zavítat na dopravní hřiště, které se nachází hned vedle kempu se stánkem s občerstvením a toaletami. Výhodou je i přítomnost houpaček, kolotoče a prolézaček.

Hřiště ve tvaru pirátské lodi na břehu Berounky

Pokud tedy plánujete výlet do Berouna a obáváte se, že by to vaše děti nudilo, tak není třeba se obávat. Vždy narazíte na nějaké prvky, kde se děti vyřádí dosyta.

Záchranářská ulička

Autem jezdím opravdu hodně. Strávím denně za volantem klidně dvě hodiny a najedu minimálně 100 kilometrů. Jezdím po městě i dálnici. A pořád znovu si všímám, že mnoho řidičů stále neumí vytvářet záchranářskou uličku.

Vím, že se pravidla nedávno měnila, ale jsou v podstatě jednoduchá. Stačí dát před sebe na volantu pravou ruku. Ulička se tvoří mezi pruhy tam, kde je na ruce mezera mezi palcem a ostatními prsty. Tedy levý pruh zcela vlevo a ostatní pruhy co nejvíce vpravo.

Začněte ji tvořit, jakmile přijíždíte do kolony a nechejte si dostatečný odstup od vozidla před vámi, aby vznikl prostor pro případné manévrování. Prostor mezi pruhy by měl být minimálně 3 metry široký. A prosím vás, nevyužívejte vytvořenou uličku pro vlastní prospěch. Zaprvé je vám za to hrozí pokuta a za druhé je bezohledné a můžete ohrozit případnou záchrannou akci.

Všichni chceme bezpečně dojet na místo a v pořádku se zase vrátit domů. Udělejme pro sebe tedy prosím aspoň toto.