Moji milí, vím, že jsem teď delší dobu nepřispívala. Vám věrným, kteří sem přeci jenom chodíte očíhnout, zda jsem něco nevypotila, za to upřímně děkuji. Těm z vás, kteří sem dnes zabrousili poprvé bych chtěla říci, že tento blog vznikl pro radost. Prvně pro radost mým čtenářům, a za druhé pro radost mou. Prostě jsem si při jeho zakládání řekla, buďme sami k sobě v dnešní době laskaví a občas si přečtěme taky něco na odlehčenou. Proto jsem blog pojmenovala sunshineday. Aby každý, kdo sem zavítá, odcházel alespoň s jedním slunečním paprskem ve svém dni.
V poslední době jsem svůj blog ale zanedbávala. Jedním z mých oblíbených témat bylo psaní o cestování, hlavně o tom s dětmi. Jsem moc ráda, že někteří z vás mých tipů využili. Bohužel psát v současné době o procházce v rámci obce není úplně přitažlivé.
A co moje další oblíbené rubriky? Vařím samozřejmě pořád, teď skoro více, než kdy jindy. Jenže si asi umíte představit, jaký je to vždy frmol (home office + učení dvou malých dětí), takže na focení a sepisování receptů jsem teď chvilku rezignovala.
Nejdřív jsem si vážně vyčítala, že blog zanedbávám. Ale pak jsem si uvědomila přesně tu zásadní věc. Buďme k sobě laskaví. A to nejen k sobě navzájem, ale hlavně k sobě samým. Je potřeba k sobě přistupovat vlídněji. Ano, udělejme, co je potřeba, ale nepřepínejme svoje síly a nehroťme to, co počká. Já na tento blog psala vždy s radostí a lehkostí. Kdybych sem dávala témata na sílu, bylo by to poznat a to nepotřebuji udělat vám, ani sobě.
Čím se tedy zabývám, když jsem blog přesunula na druhou kolej?
Mám štěstí, že mě moje práce hodně baví a naplňuje a taky mám dvě fantastické děti, se kterými se člověk nenudí ani vteřinu. Jako protipól toho, že mě živí hlava, potřebuji občas nějak zabavit ruce. Pak po večerech vznikají drobná aranžmá, případně velké huňaté deky. To je pro mě relax, kdy vypínám a moc u toho nepřemýšlím.
Ale protože bych to nebyla já, tak jsem samozřejmě potřebovala nějak pokračovat i v osobním rozvoji. Shodou podivných náhod (které jak všichni víme, neexistují), jsem narazila na kurzy Elišky Vaea. V první chvíli jsem si říkala: “Cože?” Prostě tohle bylo na první pohled dost ujeté i na mě. Ale nakonec mě něco vnitřně přivedlo zpět a pustila jsem se do Eliščina asi nejméně divokého programu. Zpočátku jsem si musela na některé věci zvykat, ale jak jsem tu psala už asi milionkrát, když vystoupíte ze své komfortní zóny, začnou se dít věci.
Nápadů v oblasti osobního rozvoje mám několik, dokonce mi leží v hlavě docela velký projekt rozsáhlejšího studia. Tady mě samozřejmě brzdí i moje vnitřní sabotérka, která mi říká, kde na to chci vzít – čas, peníze, osoby, se kterými bych mohla v praxi zkoušet, co jsem se naučila. Ale přesně v této fázi jsem došla k závěru, že k sobě opravdu musím být shovívavá a laskavá. Tyhle vnitřní brzdy občas máme všichni. Někdy je potřeba se zapřít, a ty brzdy prostě přetlačit. A někdy je naopak lepší tomu trochu dát volnost a ony povolí samy.
Mí milí čtenáři, zachovejte mi prosím věrnost, buďme k sobě i všem okolo v této podivné době laskaví a shovívaví a přinášejme si radost do života jakýmikoli způsoby, které jsou nám příjemné. Budu vám vděčná, když mi třeba i do komentářů napíšete, čím se zabýváte vy, co vám přináší potěšení. Předáte tak inspiraci nejen mně, ale i všem ostatním návštěvníkům.
