Břístevská Hůra

Když jsem ještě jako studentka jezdívala z koleje na víkend domů, vždycky mě kolem exitu 18 na dálnici D11 zaujal kopeček, na kterém se tyčila podivná zřícenina. To místo mě úplně přitahovalo a dlouho jsem se na něho chtěla podívat zblízka. No, a protože si v této podivné době musíme najít něco pozitivního (prosím vás, pozitivní test na covid se nepočítá), tak jsem se rozhodla naplnit tuto svou dlouholetou touhu a ukojit zvědavost od dob studentských. Trochu jsem pogooglila a ejhle – zjistila jsem, že toto místo je Břístevská Hůra, na které se nachází zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže.

Břístevská Hůra skrývá na svém vrcholu zříceninu kaple Povýšení sv. Kříže

Kde Břístevská Hůra je a jak se na ni dostat?

Jak už jsem psala, nejjednodušší je to po dálnici D11. Směrem z Prahy na Hradec je to exit 18 a vyplatí se autem dojet do obce Starý Vestec. Tady jsem auto nechala na návsi a malebnou vesnicí zamířila ke svému cíli. Ostatně, i sama tato obec stojí za zmínku. Měla jsem štěstí, že jsem se pěšky vydala zpáteční cestou přes její starší část, která je autům neprůjezdná. A díky pamětním deskám zjistila, že tu lidé hospodařili úspěšně již několik staletí.

Každopádně, pokud jde o samotnou Břístevskou Hůru, cesta k ní vede po žluté turistické stezce. Jestli mohu něco opravdu vřele doporučit, tak je to plánování výletu na dobu, kdy bude sucho. Já se vydala po deštích a dopadla jsem v prudkém a od předchozích návštěvníků uklouzaném kopci takto:

Ale na rovinu říkám – nelituju ničeho. Sluníčko krásně svítilo, výhled to kraje byl fascinující. Jelikož je tento kraj pěkně placatý, dohlédla jsem až na Říp a do Podkrušnohoří.

Zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže

Tak tohle je taková třešnička na dortu, resp. na vrcholu Břístevní Hůry. Je to prostě, alespoň pro mne, nádherné místo. Já vlastně nevím, co mě na těchto zříceninám přitahuje, ale stejně mě nadchla i Vyšehořovická tvrz, nebo například nedostavěný chrám v Panenském Týnci. Cítím v těchto místech ohromnou energii a úctu k předkům, kteří tyto stavby budovali.

Zrovna tahle kaple má fakt zapeklitý osud. Postavena byla v roce 1714, jenže do ní roku 1764 uhodil blesk a ona vyhořela. Trvalo až do roku 1816, než se ji podařilo nákladně opravit. Avšak, co čert nechtěl. O dva roky později zde místní mládež slavila čarodějnice a jeden z oharků podpálil šindelovou střechu. Bohužel, na další opravy již nebyly prostředky, ani dobrá vůle, takže kaple začala chátrat.

A já jsem stála uprostřed ní, pozorovala zbytky stop po ohni na zdivu a představovala si, jak musel tento prostor vypadat, když měl ještě střechu, klenuté oblouky a výmalbu. Nevím, co je pravdy na tom, že dlažbu z tohoto místa si chtěl odvézt místní sedlák, aby si s ní vylepšil vlastní obydlí. Každopádně mu v tom údajně zabránila vysokánská bílá postava, která jej k smrti vyděsila. Sedlák prý po tomto incidentu onemocněl a zanedlouho zemřel. Dlažba však všechna zmizela.

Dnes je ze stavby spíše rozvalila. Ohně se tu pálí, soudě dle ohnišť plných oharků, dodnes. Ale svoje kouzlo pořád má. Můžete se zahledět do kraje, nebo uprostřed pozůstatků kaple zírat do nebe. Obojí vás nabije pozitivní energií.

A kam vy vyrážíte na jednodenní výlety do přírody? Zříceninu poblíž beru jako bonus 🙂 Komentujte, sdílejte, těším se na vás.

Arteterapie

Posledních pár let v mém životě je pěkná horská dráha. Která navíc nabrala v posledním roce na tempu i složitosti trati. Aby to člověk všechno ustál, potřebuje občas nějaký relax, nějaký koníček, prostě činnost, u které vypne. Pro mě je to třeba arteterapie.

Plátno s portrétem ženy s černým mikádem v červených šatech s červenou rtěnkou

Jasně, nejsem žádný umělec a ani si na to nikdy hrát nebudu. Kolikrát je totiž během arteterapie důležitější ten proces, než finální výsledek. Vaše tvoření by mělo probíhat na místě, kde je vám dobře a pokud máte náladu na společnost, tak i s někým, s kým je vám dobře.

Naše domácí arteterapie

Já jsem do tohoto procesu zapojila děti. Protože je to baví, mohou náležitě využít svou fantazii a hlavně je to krásně strávený společný čas. Někdy jenom malujeme kamínky, které potom roznášíme po okolí. Teď na podzim jsme si pomalovaly akrylovými barvami i dýně dovezené z dýňové farmy v Bykoši. Tam zase bylo přidanou hodnotou, že jsme si pozvaly kamarádky, uvařily dýňovou polévku, napekly skořicové rolky a strávily odpoledne v poklidném tempu. A tak to má být. Arteterapie vám má přinést radost, klid do duše a převést roztěkané myšlenky k nějaké příjemné činnosti.

Takže když jsme měly den volna, venku zrovna pršelo, že by psa nevyhnal a já potřebovala přibrzdit zběsilou rychlost svého vozíku na horské dráze života, koupila jsem tři malířská plátna. Akrylových barev a štětců se mi naštěstí po domě válí slušná zásoba. A výhodou je, že moje děti díky bohu ještě tyhle činnosti s maminkou baví.

Nechala jsem zcela volný rozlet naší fantazii. Mladší hned věděla, co bude malovat, takže v jednom obrázku dokázala skloubit inspiraci starými mistry se svým oblíbeným oceánským tématem. Protože je to budoucí mořská bioložka, že jo. Starší nejprve dlouho rozmýšlela, v průběhu tvorby došla k závěru, že již téměř hotový obraz za nic nestojí a trochu popustila uzdu svým emocím. A víte co? I tohle občas arteterapie přinese. A je to v pořádku. Protože odpoledne již se zcela čistou hlavou vytvořila krásné dílo tím, že původní malbu přemalovala na úplně jiné, ale nádherně propracované téma.

A já? Já jsem si hlavně užívala děti kolem sebe, kočku na klíně, která mi úspěšně pelichala do právě nanesené barvy, šumění deště za oknem, voňavé dýňové latté a zklidnění, které jsem nutně potřebovala. Výsledkem není mistrovské dílo, i když jsme si samozřejmě svá plátna hrdě vystavily, hezky jedno vedle druhého. Výsledkem je pocit vnitřního klidu a uvolnění, které mi přineslo tvoření a čas strávený s nejbližšími.