Buďme k sobě laskaví

Moji milí, vím, že jsem teď delší dobu nepřispívala. Vám věrným, kteří sem přeci jenom chodíte očíhnout, zda jsem něco nevypotila, za to upřímně děkuji. Těm z vás, kteří sem dnes zabrousili poprvé bych chtěla říci, že tento blog vznikl pro radost. Prvně pro radost mým čtenářům, a za druhé pro radost mou. Prostě jsem si při jeho zakládání řekla, buďme sami k sobě v dnešní době laskaví a občas si přečtěme taky něco na odlehčenou. Proto jsem blog pojmenovala sunshineday. Aby každý, kdo sem zavítá, odcházel alespoň s jedním slunečním paprskem ve svém dni.

V poslední době jsem svůj blog ale zanedbávala. Jedním z mých oblíbených témat bylo psaní o cestování, hlavně o tom s dětmi. Jsem moc ráda, že někteří z vás mých tipů využili. Bohužel psát v současné době o procházce v rámci obce není úplně přitažlivé.

A co moje další oblíbené rubriky? Vařím samozřejmě pořád, teď skoro více, než kdy jindy. Jenže si asi umíte představit, jaký je to vždy frmol (home office + učení dvou malých dětí), takže na focení a sepisování receptů jsem teď chvilku rezignovala.

Nejdřív jsem si vážně vyčítala, že blog zanedbávám. Ale pak jsem si uvědomila přesně tu zásadní věc. Buďme k sobě laskaví. A to nejen k sobě navzájem, ale hlavně k sobě samým. Je potřeba k sobě přistupovat vlídněji. Ano, udělejme, co je potřeba, ale nepřepínejme svoje síly a nehroťme to, co počká. Já na tento blog psala vždy s radostí a lehkostí. Kdybych sem dávala témata na sílu, bylo by to poznat a to nepotřebuji udělat vám, ani sobě.

Čím se tedy zabývám, když jsem blog přesunula na druhou kolej?

Mám štěstí, že mě moje práce hodně baví a naplňuje a taky mám dvě fantastické děti, se kterými se člověk nenudí ani vteřinu. Jako protipól toho, že mě živí hlava, potřebuji občas nějak zabavit ruce. Pak po večerech vznikají drobná aranžmá, případně velké huňaté deky. To je pro mě relax, kdy vypínám a moc u toho nepřemýšlím.

Třeba tohle byla vyloženě desetiminutová oddechovka, kdy jsem se potřebovala odreagovat po několikahodinové Zoom konferenci
Nad touhle dekou jsem strávila shrbená po večerech celý týden, ale výsledek stojí za to.

Ale protože bych to nebyla já, tak jsem samozřejmě potřebovala nějak pokračovat i v osobním rozvoji. Shodou podivných náhod (které jak všichni víme, neexistují), jsem narazila na kurzy Elišky Vaea. V první chvíli jsem si říkala: “Cože?” Prostě tohle bylo na první pohled dost ujeté i na mě. Ale nakonec mě něco vnitřně přivedlo zpět a pustila jsem se do Eliščina asi nejméně divokého programu. Zpočátku jsem si musela na některé věci zvykat, ale jak jsem tu psala už asi milionkrát, když vystoupíte ze své komfortní zóny, začnou se dít věci.

Nápadů v oblasti osobního rozvoje mám několik, dokonce mi leží v hlavě docela velký projekt rozsáhlejšího studia. Tady mě samozřejmě brzdí i moje vnitřní sabotérka, která mi říká, kde na to chci vzít – čas, peníze, osoby, se kterými bych mohla v praxi zkoušet, co jsem se naučila. Ale přesně v této fázi jsem došla k závěru, že k sobě opravdu musím být shovívavá a laskavá. Tyhle vnitřní brzdy občas máme všichni. Někdy je potřeba se zapřít, a ty brzdy prostě přetlačit. A někdy je naopak lepší tomu trochu dát volnost a ony povolí samy.

Mí milí čtenáři, zachovejte mi prosím věrnost, buďme k sobě i všem okolo v této podivné době laskaví a shovívaví a přinášejme si radost do života jakýmikoli způsoby, které jsou nám příjemné. Budu vám vděčná, když mi třeba i do komentářů napíšete, čím se zabýváte vy, co vám přináší potěšení. Předáte tak inspiraci nejen mně, ale i všem ostatním návštěvníkům.

Co mě rok 2020 naučil

Vím, že jsem to psala v poslední době už vícekrát, ale rok 2020 byl prostě fakt jízda na horské dráze. Dna totální beznaděje střídaly vrcholky štěstí. Pořádně jsem si nabila hubu i zažila fantastické proměny. Byly opravdu chvíle, kdy jsem měla dost a říkala si, čím jsem si tohle zasloužila. Hledala jsem cesty, bojovala, vzdávala se, padala a znovu vstávala. Ale jak se říká: “Sometimes you win, sometimes you learn.” Tedy někdy zvítězíte, někdy se poučíte. A já jsem se poučila o následujícím:

  • spoléhej se sama na sebe. Je super, když ti někdo pomůže, nebo tě podpoří, ale jsi tu sama za sebe a pomocnou ruku nakonec najdeš vždy na konci své paže.
  • užívej si čas se svými blízkými. Opravdu intenzivně. A buď za něj vděčná. Fakt nemusíš vstávat v neděli brzy ráno, abys stačila vyluxovat, utřít prach, vytřít, uvařit, vyžehlit…Ne, mnohem lepší je hrát si klidně do deseti dopoledne v pyžamech v posteli se svými dětmi. Domácí práce neutečou, nemají nožičky. A stihneš je udělat i pak.
  • dopřej si dny smutku. Pokud je ti těžko na duši, tak si dovol svůj smutek prožít. Nemusíš být pořád za každou cenu pozitivní. Klidně si pobreč. Ale neutápěj se ve svém smutku moc dlouho. Otři slzy a kráčej dál.
  • odpočívej. Pokud si o to tvoje tělo říká a pokud je to jen trochu možné, dopřej mu relax a odpočinek. A vůbec svoje tělo poslouchej. Překvapí tě, jak je moudré.
  • buď vděčná. Každý den. Protože i když je všechno “na pikaču” a tobě je fakt blbě, tak určitě je pár věcí, za které můžeš vyjádřit vděk. Často se mi stalo, že když jsem fňukala, jak to mám špatný, tak ke mně přišla nějaká situace či zpráva, která mi ukázala, že přes tu všechnu mizérii se mám vlastně báječně
  • čas, který strávíš vlastním vzděláváním, je čas, který stojí za to. Za rok 2020 jsem se naučila spoustu nových věcí. Sice jsem si občas říkala, jestli na to mám, ale ten pocit, když jsem to zvládla, byl k nezaplacení.
  • neboj se vystoupit z komfortní zóny. Změny bolí. Nepohodlí je nepříjemné. Ale k posunu vpřed ti většinou nic jiného nezbyde.
  • měj víru. Nemusíš se hlásit k žádné církvi ani náboženství. Měj klidně víru v sebe, v boha, ve vesmír, v osud. Věř. Věř, že všechno zvládneš. Že bude líp. Že svět je dobré místo a ty jsi dobrý člověk. Věř v ostatní. A ukaž ostatním, že mohou věřit v tebe.

Inspirace a její zdroje

Tento týden se mi nějak došla inspirace pro článek na blog. Jindy mívám hlavu plnou nápadů klidně na několik týdnů dopředu, ale tentokrát jsem měla nějaký útlum. A tak jsem o té své inspiraci a jejích zdrojích přemýšlela. O některé bych se s vámi chtěla dneska podělit, protože mi během tohoto týdne udělaly radost. Načerpala jsem z nich hodně nových podnětů – nejen pro blog, ale celkově do života.

kytice žlutých narcisů na čeném pozadí. I z květin můžeme čerpat inspiraci.

Celý ten můj útlum měl asi vícero příčin. Přeci jen už jsme díky době koronavirové omezeni v nejrůznějších aktivitách dost dlouho. A pro mě často bylo zdrojem inspirace cestování a poznávání nových míst. Však dostatek článků najdete i tady na blogu.

Navíc se mi toho nahrnulo spoustu v práci a já si začínala připadat opět jako ten legendární křeček v kolečku. Ten sice pořád běží, ale zároveň mu docházejí síly a jen přemýšlí, jak se neuhnat úplně.

Naštěstí jsem měla asi v půlce týdne videohovor s kolegyněmi z Ruska, Rumunska a Itálie. A zjistila jsem, že jsme na tom všechny úplně stejně. Navzdory, nebo možná právě kvůli téhle době plné výzev, nám přibylo hrozně práce. Zatímco některým se zkracují úvazky, my máme denně přesčasy. A nejlépe to shrnula Olga, která vyjádřila pocity nás všech slovy: “Připadám si jako hasič. Jeden ohýnek uhasím a najednou kolem mě vyskočí pět dalších.”

Je to možná taková drobnost, ale mně hrozně pomohlo vědomí, že v tom nejsem sama. Že to není moje selhání, když toho mám nad hlavu. Takže rada číslo jedna: spojte se s lidmi, kteří jsou na tom podobně, jako vy. Dodají vám sílu, optimismus a možná taky inspiraci, jak to všechno zvládnout.

Druhou inspirací byl úžasný motivační hovor jedné neuvěřitelné dámy. Jmenuje se Natalia Byková a jestli máte zájem, koukněte se na její instagram nataliabykovacz. Přes něj teď bude pokračovat v sérii vysílání vždy květnová úterý od 18:30. Nebo rovnou mrkněte na její projekt pro osobní rozvoj Smart Akademie. Ona je pro mě velký zdroj inspirace. Sama začínala prakticky od nuly a vlastní pílí, úsilím a neustálým seberozvíjením se dostala tam, kde je dnes. Navíc je to velice příjemný člověk.

No, a posledním člověkem, který mi tenhle týden s útlumem mé inspirace pomohl, je Sára, autorka tohoto blogu. Sleduji ji už hodně let a pořád mě to s ní baví. Je to výjimečná osůbka, zabývající se tématy, která jsou mi blízká. Včera už jsem si nutně potřebovala po celém tom náročném týdnu prostě vyčistit hlavu. Zabrousila jsem na Sářin blog a stačilo pár článků k navození pohody.

Doufám, že dnešní článek pomůže s načerpáním nové inspirace i vám. A že se případně podělíte o ty svoje osvědčené zdroje, třeba do komentářů 😉

21 denní výzva pro lepší já

Říká se, že pokud nějakou věc praktikujeme 21 dní, stane se z ní zvyk. A jelikož zvyk je železná košile, stane se to, co jsme si za tuto dobu osvojili, naší novou součástí. Připravila jsem pro vás proto 21 denní výzvu pro vaše lepší já.

Obsahuje 10 bodů. Můžete po dobu 21 dní aplikovat všechny, nebo se zaměřit na ty oblasti, kde cítíte potřebu zlepšení. Tak jdeme na to?

21 denní výzva pro vaše lepší já, barevná pírka v pozadí, pastelová pírka

1) Přestaňte prokrastinovat.


Už naši předci říkali: „Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.“ Pokud vám to pomůže, sepište si seznam věcí (tzv. to do list), které potřebujete udělat a přiřaďte jim prioritu od 1 do 3. Začněte s nejvyšší prioritou a postupně se propracovávejte k ostatním záležitostem. Jakmile máte splněno, odškrtněte si položku ze seznamu. Vizuální vnímání zvýší vaši motivaci.

Mimochodem, víte, co si na svůj „to do list” píše růžový panter?

  • To do
  • To do
  • To do, to do, to do,
  • To do, to doooooo…

2) Dávejte svým blízkým najevo, že je máte rádi.

Víc je objímejte, Řekněte jim to. Připravte pro ně drobné překvapení. Zavolejte jim. Nechte jim hezký vzkaz na ledničce, nebo jim během dne pošlete SMSku. Uvařte jim oblíbené jídlo. Pochvalte je. Každý z nás si najde ten nejlepší způsob, jak své city projevit.

3) Aktivně naslouchejte.

Když vám někdo něco říká, vnímejte jeho sdělení svou celou bytostí. Poslouchejte nejen ušima, ale zaměřte se i na nonverbální komunikaci. Nepřerušujte a vyslechněte si celý projev. Buďte přítomni nejen tělem, ale i duší. Neposlouchejte jen na půl ucha, ale věnujte svému protějšku plnou pozornost.

4) Nestěžujte si.

„Teda, tady je zase nepořádek.“ „Dneska jsem tak unavená.“ „Ta dnešní porada byla tak nudná.“ Poznáváte se v tom? Také máte potřebu si neustále na něco stěžovat?  Bohužel si tím obvykle nepomůžete a naopak ještě zhoršíte svoje rozpoložení. Takže, zkuste si nepostěžovat za 21 dní ani jednou. Schválně.

5) Stanovte si rozpočet a dodržujte ho.

Sepište si všechny výdaje, které během měsíce máte. Rozdělte si je na nezbytné a zbytné. Nepodvádějte a buďte k sobě opravdu upřímní. Vážně potřebujete utrácet za všechny ty věci? Nešlo by některé výdaje optimalizovat, například úpravou telefonního tarifu? Najdete prostor něco si každý měsíc ušetřit? A na co byste si rádi uspořili? Sepište si měsíční rozpočet a poctivě ho dodržujte. Možná vás překvapí, za co jste dosud zbytečně vyhazovali peníze a na konci měsíce budete potěšeni několika stovkami navíc, které byste bez striktního dodržování rozpočtu rozfofrovali.

Což ovšem neznamená, že byste se neměli aspoň trochu rozmazlovat. Bez velkého rozpočtu to jde třeba těmito 5 způsoby.

6) Vyhýbejte se negativitě.

Nalaďte se pozitivně. Berte život z té lepší stránky. Když se přistihnete při negativní myšlence, co nejdříve ji zapuďte a obraťte svou mysl jiným směrem.

7) Vystupte ze své komfortní zóny.

Já vím, že se s tím už opakuji. Ale prostě je to tak. Dokud neotestujete své limity a nevydáte se za hranice své komfortní zóny, často se nikam neposunete.  Zkuste každý den najít jednu drobnost, kterou uděláte jinak. Půjdete domů z práce jinou cestou. Uvaříte jídlo podle nového receptu. Pustíte si Mozarta, ačkoli jste zarytí fanda Rammsteinu. Promluvíte si se šéfem o zvýšení svého platu. Možností je milion.

8) Buďte tolerantní.

Přestaňte soudit okolí, aniž byste znali pozadí událostí. Každý z nás někdy udělal něco, co nebylo zrovna morální či etické. Jsme jenom lidé a děláme chyby. Nesledujte bulvár, který se snaží na každého vyhrabat špínu, a spíše hledejte v lidech to lepší.

9) Buďte laskaví.

Občas stačí jen milý úsměv. Slušně pozdravit. Udělat drobné nezištné gesto pro cizího člověka. Složte někomu kompliment. A nezapomeňte ho složit také sobě, protože i to je projev laskavosti vůči sobě samému.

10) Buďte zvídaví.

Možná si najdete nového koníčka. Vždycky jste se chtěli naučit nový jazyk? Pořiďte si slovník a každý den se naučte 10 slovíček, nebo si najděte online kurz. Obdivovali jste, jak vaše babička háčkuje? Tak směle do toho, návodů je na internetu milion. Cokoli vás kdy zajímalo, najděte si na to teď čas. Stačí po malinkých kouscích a uvidíte, jaké vzrušení při objevování zažijete.

Tak co, troufnete si zaměřit se v následujích 21 dnech na všech 10 bodů najednou, nebo do toho půjdete postupně? Nezapomeňte dát vědět, jak to šlo a co vše se u vás po této výzvě změnilo.

Jak se nepřetěžovat

Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já se opětovně přesvědčila o tom, že jsem sama na sebe mnohem tvrdší, než moje okolí. To je prostě moje povaha, mám to v genech a jiná asi nebudu. Stejně mám se ráda takovou, jaká jsem.

Zároveň jsem zjistila, že se snažím být dokonalá a mít co největší kontrolu nad příliš mnoha aspekty svého života najednou. Být perfektní matka. Podávat skvělé výkony v práci. Udržovat co nejlepší vztahy. Vzdělávat se a rozvíjet. Ve finále se cítím jako žonglér, která má roztočených na tyčkách několik talířů, mezi kterými musí neustále přebíhat a udržovat je v pohybu, nebo mu spadnou (a v nejhorším případě shodí i ty ostatní).

Jenže člověk nemůže donekonečna běhat jako křeček v kolečku. I ten se jednou unaví. Čím dál více se snažím nacházet chvilky sama pro sebe, ve kterých se cíleně zaměřuji na to, abych vypnula svou permanentně šrotující hlavu. Nedělat prostě nic. A nemít výčitky z toho, že se jen tak flákám.

Není to flákání. Je to součást péče o mne samotnou. A jeden ze způsobů, jak se rozmazlovat. Má smysl ležet na gauči, z každé strany přitulené jedno dítě a na klíně kočku. Nic nedělat, jen poslouchat, co mi vypráví. Ano, občas se do diskuse zapojí i kočka. Má smysl napustit si horkou vanu, přidat do ní epsomskou sůl a půl hodiny prostě jenom relaxovat. Má smysl sednout si na chvíli venku, vyhřívat se na sluníčku a nechat myšlenky volně plynout.

Protože tím, že věnujete nějaký čas jen sobě a svému odpočinku, budete mnohem vyrovnanější rodič, v práci podáte lepší výkony a nebudete protivní na své blízké. Tak hlavně neužeňte sami sebe.

Ženská a mužská energie

Jin a Jang. Mužský a ženský princip. Protiklady, ale zároveň doplnění. Potřeba jejich rovnováhy. Není to o tom, že by každý z nás měl v sobě jen mužskou, nebo ženskou energii. Vždy jedna převažuje, ale v určité míře fungujeme v obou.

V poslední době u sebe bojuji s jejich nevyvážeností. Ačkoli žena, pracuji více s mužskou energií, ve které trávím většinu času. Náročná práce, postarat se sama o dvě děti, zabezpečit nás, být vždy ta silná, která vše vyřeší a postará se. Do ženské energie se mohu přesunout jen na krátkou chvíli, kdy jsou povinnosti splněny a já se věnuji plně dětem. Mohu být tou laskavou maminkou, která objímá, hladí, naslouchá.

Aby mohla být žena v klidu ve své energii, potřebuje k tomu mít pocit jistoty a bezpečí. Pak se uchýlí pokojně do své ženské stránky a může její pozitiva vyzařovat i navenek.

Mnoho žen je dnes ale postaveno do pozice, kdy musí projevovat sílu, odhodlání, vytrvalost, bojovnost. Samy se musí zajistit a postarat se o své bezpečí a bezpečí své rodiny. Přitom skoro každá z nás touží být občas tou princeznou, o kterou se někdo na chvíli postará, sejme z jejích beder tíži, která na nich spočívá a dovolí jí uvelebit nerušeně v pohodlí a bezpečí svého útulného nitra.

Často to ale nejsou jen okolní podmínky a společenský tlak, který nás směřuje spíše do mužské energie. Mnohdy do ní zamíříme samy, protože se za ni můžeme schovat. Otázkou je, do jaké míry nám to prospívá, jak je to pro nás přirozené a jak nás to ovlivní z dlouhodobého hlediska, pokud vědomě potlačujeme svou ženskou stránku.

Ideální by bylo najít si vždy cestu, jak docílit rovnováhy mezi oběma energiemi, nemuset se bát uchýlit se ke své přirozenosti a najít sílu a spokojenost ve své ženské části.

Z komfortní zóny do Lisabonu

Komfortní zóna. Co to vlastně je? Prostor, ve kterém jsme zvyklí se pohybovat. Cítíme se v něm příjemně, pohodlně a bezpečně. Každý z nás má své vnitřní hranice, jejichž překonání v nás může vyvolat obavy a pocity nejistoty. Komfortní zóna je svým způsobem druh ochrany. Drží nás v ní náš prehistorický mozek, který se nás pokouší přesvědčit o tom, že mimo ni nám hrozí nebezpečí. Spousta lidí stráví uvnitř své komfortní zóny prakticky celý život a nakonec bezpečně umře. Ostatně, psala jsem už dřív, že se máme pustit do dobrodružství a udělat pro sebe něco hned dnes 🙂

Opustit komfortní zónu samozřejmě může znamenat ohrožení. Ale také je to cesta k osobnímu rozvoji, životnímu posunu, rozšíření obzorů a dosažení nových cílů. Postupně tak svou komfortní zónu zvětšujeme a to, co bylo ještě nedávno nemyslitelné, se najednou stává součástí našeho běžného života.

Já jsem hranice své zóny otestovala velmi nedávno, když mne čekala služební cesta do Lisabonu na celoevropský meeting. Nerada cestuji dopravními prostředky, které nemohu sama ovládat. Ovšem jelikož autem je to do Portugalska trochu z ruky a pilotní licenci zatím nevlastním, nezbylo mi, že svěřit svůj osud na čtyři hodiny letadlu a jeho posádce. Nakonec to byl jeden z nejpohodlnějších letů, které jsem dosud zažila. Možná to bylo i díky tomu, že opatření okolo koronaviru, resp. COVID-19, nebyla před pár týdny ještě tak přísná.

Další výzvou pro mne bylo setkání s ostatními kolegy. Každý z nás je odborníkem v jiné oblasti a témata byla velmi rozsáhlá. Navíc diskuse probíhala celou dobu v angličtině a němčině. Hlavou mi vrtala otázka: „Budu jim rozumět? A budou oni rozumět mně?“ Obavy byly zažehnány velmi rychle a po třech dnech mi už přišlo naprosto přirozené, že nepoužívám češtinu, ale přepínám automaticky mezi dvěma cizími jazyky. Dokonce jsem už začínala v angličtině i myslet 😉

A výsledek výletu do Lisabonu?

Překonala jsem obavy z překročení hranic své komfortní zóny, vrátila se nadšena úžasnými kolegy, které jsem dosud znala jen z e-mailu, plná elánu a nových znalostí. Jako bonus jsem měla možnost si v noci prohlédnout krásné město, které jsem dosud neznala (v noci proto, že přes den jsem byla zavřená od rána do večera v zasedačce 😉 ).

Když jsem se pak zpětně ohlédla, jak jsem ještě před třemi dny pociťovala z této cesty obavy, zjistila jsem, že můj strach byl zcela zbytečný. Naopak se vše ukázalo být velkým přínosem. A proto je v pořádku otestovat občas své hranice a trochu si je rozšířit. Otevřou se vám nečekané obzory a je to jedna z cest, jak dosáhnout změny. Tak se nebojte a vykročte z komfortní zóny do zóny osobního rozvoje.

Udělejte pro sebe něco. Začněte dnes.

Poslední měsíce a týdny je můj život samá změna a kotrmelec. A ještě jich na mě dost čeká. I když se změn bojíme a často je nepříjemné vyjít ze své komfortní zóny, je to pořád lepší, než stagnovat na místě v něčem, co nám vlastně nevyhovuje. Tak neváhejte. Udělejte pro sebe něco už dnes. Něco, za co si v budoucnu poděkujete.

Udělejte pro sebe dnes něco, za co si v budoucnu poděkujete.

Lepší je, sepsat si svoje cíle, pořádně se nadechnout a pak je začít krůček po krůčku realizovat. Často nejen narazíte. Kolikrát si pořádně namlátíte. Ale až se jednou ohlédnete zpět, zjistíte, že ta námaha za dosažení výsledku stála. A nebojte se po cestě i odpočívat a nabírat síly.

Věřte sami v sebe

Sebedůvěrou to začíná. Věřte sami v sebe. Potom dokážete věřit i svým snům. A když ve vás bude věřit ještě někdo další, sny se začnou plnit. Nevzdávejte to a pokračujte ve své cestě. Vytrvejte a budoucnost se vám odvděčí.