Nevím, jak to máte nastavené vy, ale já se opětovně přesvědčila o tom, že jsem sama na sebe mnohem tvrdší, než moje okolí. To je prostě moje povaha, mám to v genech a jiná asi nebudu. Stejně mám se ráda takovou, jaká jsem.
Zároveň jsem zjistila, že se snažím být dokonalá a mít co největší kontrolu nad příliš mnoha aspekty svého života najednou. Být perfektní matka. Podávat skvělé výkony v práci. Udržovat co nejlepší vztahy. Vzdělávat se a rozvíjet. Ve finále se cítím jako žonglér, která má roztočených na tyčkách několik talířů, mezi kterými musí neustále přebíhat a udržovat je v pohybu, nebo mu spadnou (a v nejhorším případě shodí i ty ostatní).
Jenže člověk nemůže donekonečna běhat jako křeček v kolečku. I ten se jednou unaví. Čím dál více se snažím nacházet chvilky sama pro sebe, ve kterých se cíleně zaměřuji na to, abych vypnula svou permanentně šrotující hlavu. Nedělat prostě nic. A nemít výčitky z toho, že se jen tak flákám.
Není to flákání. Je to součást péče o mne samotnou. A jeden ze způsobů, jak se rozmazlovat. Má smysl ležet na gauči, z každé strany přitulené jedno dítě a na klíně kočku. Nic nedělat, jen poslouchat, co mi vypráví. Ano, občas se do diskuse zapojí i kočka. Má smysl napustit si horkou vanu, přidat do ní epsomskou sůl a půl hodiny prostě jenom relaxovat. Má smysl sednout si na chvíli venku, vyhřívat se na sluníčku a nechat myšlenky volně plynout.
Protože tím, že věnujete nějaký čas jen sobě a svému odpočinku, budete mnohem vyrovnanější rodič, v práci podáte lepší výkony a nebudete protivní na své blízké. Tak hlavně neužeňte sami sebe.
