Buďme k sobě laskaví

Moji milí, vím, že jsem teď delší dobu nepřispívala. Vám věrným, kteří sem přeci jenom chodíte očíhnout, zda jsem něco nevypotila, za to upřímně děkuji. Těm z vás, kteří sem dnes zabrousili poprvé bych chtěla říci, že tento blog vznikl pro radost. Prvně pro radost mým čtenářům, a za druhé pro radost mou. Prostě jsem si při jeho zakládání řekla, buďme sami k sobě v dnešní době laskaví a občas si přečtěme taky něco na odlehčenou. Proto jsem blog pojmenovala sunshineday. Aby každý, kdo sem zavítá, odcházel alespoň s jedním slunečním paprskem ve svém dni.

V poslední době jsem svůj blog ale zanedbávala. Jedním z mých oblíbených témat bylo psaní o cestování, hlavně o tom s dětmi. Jsem moc ráda, že někteří z vás mých tipů využili. Bohužel psát v současné době o procházce v rámci obce není úplně přitažlivé.

A co moje další oblíbené rubriky? Vařím samozřejmě pořád, teď skoro více, než kdy jindy. Jenže si asi umíte představit, jaký je to vždy frmol (home office + učení dvou malých dětí), takže na focení a sepisování receptů jsem teď chvilku rezignovala.

Nejdřív jsem si vážně vyčítala, že blog zanedbávám. Ale pak jsem si uvědomila přesně tu zásadní věc. Buďme k sobě laskaví. A to nejen k sobě navzájem, ale hlavně k sobě samým. Je potřeba k sobě přistupovat vlídněji. Ano, udělejme, co je potřeba, ale nepřepínejme svoje síly a nehroťme to, co počká. Já na tento blog psala vždy s radostí a lehkostí. Kdybych sem dávala témata na sílu, bylo by to poznat a to nepotřebuji udělat vám, ani sobě.

Čím se tedy zabývám, když jsem blog přesunula na druhou kolej?

Mám štěstí, že mě moje práce hodně baví a naplňuje a taky mám dvě fantastické děti, se kterými se člověk nenudí ani vteřinu. Jako protipól toho, že mě živí hlava, potřebuji občas nějak zabavit ruce. Pak po večerech vznikají drobná aranžmá, případně velké huňaté deky. To je pro mě relax, kdy vypínám a moc u toho nepřemýšlím.

Třeba tohle byla vyloženě desetiminutová oddechovka, kdy jsem se potřebovala odreagovat po několikahodinové Zoom konferenci
Nad touhle dekou jsem strávila shrbená po večerech celý týden, ale výsledek stojí za to.

Ale protože bych to nebyla já, tak jsem samozřejmě potřebovala nějak pokračovat i v osobním rozvoji. Shodou podivných náhod (které jak všichni víme, neexistují), jsem narazila na kurzy Elišky Vaea. V první chvíli jsem si říkala: “Cože?” Prostě tohle bylo na první pohled dost ujeté i na mě. Ale nakonec mě něco vnitřně přivedlo zpět a pustila jsem se do Eliščina asi nejméně divokého programu. Zpočátku jsem si musela na některé věci zvykat, ale jak jsem tu psala už asi milionkrát, když vystoupíte ze své komfortní zóny, začnou se dít věci.

Nápadů v oblasti osobního rozvoje mám několik, dokonce mi leží v hlavě docela velký projekt rozsáhlejšího studia. Tady mě samozřejmě brzdí i moje vnitřní sabotérka, která mi říká, kde na to chci vzít – čas, peníze, osoby, se kterými bych mohla v praxi zkoušet, co jsem se naučila. Ale přesně v této fázi jsem došla k závěru, že k sobě opravdu musím být shovívavá a laskavá. Tyhle vnitřní brzdy občas máme všichni. Někdy je potřeba se zapřít, a ty brzdy prostě přetlačit. A někdy je naopak lepší tomu trochu dát volnost a ony povolí samy.

Mí milí čtenáři, zachovejte mi prosím věrnost, buďme k sobě i všem okolo v této podivné době laskaví a shovívaví a přinášejme si radost do života jakýmikoli způsoby, které jsou nám příjemné. Budu vám vděčná, když mi třeba i do komentářů napíšete, čím se zabýváte vy, co vám přináší potěšení. Předáte tak inspiraci nejen mně, ale i všem ostatním návštěvníkům.

Co mě rok 2020 naučil

Vím, že jsem to psala v poslední době už vícekrát, ale rok 2020 byl prostě fakt jízda na horské dráze. Dna totální beznaděje střídaly vrcholky štěstí. Pořádně jsem si nabila hubu i zažila fantastické proměny. Byly opravdu chvíle, kdy jsem měla dost a říkala si, čím jsem si tohle zasloužila. Hledala jsem cesty, bojovala, vzdávala se, padala a znovu vstávala. Ale jak se říká: “Sometimes you win, sometimes you learn.” Tedy někdy zvítězíte, někdy se poučíte. A já jsem se poučila o následujícím:

  • spoléhej se sama na sebe. Je super, když ti někdo pomůže, nebo tě podpoří, ale jsi tu sama za sebe a pomocnou ruku nakonec najdeš vždy na konci své paže.
  • užívej si čas se svými blízkými. Opravdu intenzivně. A buď za něj vděčná. Fakt nemusíš vstávat v neděli brzy ráno, abys stačila vyluxovat, utřít prach, vytřít, uvařit, vyžehlit…Ne, mnohem lepší je hrát si klidně do deseti dopoledne v pyžamech v posteli se svými dětmi. Domácí práce neutečou, nemají nožičky. A stihneš je udělat i pak.
  • dopřej si dny smutku. Pokud je ti těžko na duši, tak si dovol svůj smutek prožít. Nemusíš být pořád za každou cenu pozitivní. Klidně si pobreč. Ale neutápěj se ve svém smutku moc dlouho. Otři slzy a kráčej dál.
  • odpočívej. Pokud si o to tvoje tělo říká a pokud je to jen trochu možné, dopřej mu relax a odpočinek. A vůbec svoje tělo poslouchej. Překvapí tě, jak je moudré.
  • buď vděčná. Každý den. Protože i když je všechno “na pikaču” a tobě je fakt blbě, tak určitě je pár věcí, za které můžeš vyjádřit vděk. Často se mi stalo, že když jsem fňukala, jak to mám špatný, tak ke mně přišla nějaká situace či zpráva, která mi ukázala, že přes tu všechnu mizérii se mám vlastně báječně
  • čas, který strávíš vlastním vzděláváním, je čas, který stojí za to. Za rok 2020 jsem se naučila spoustu nových věcí. Sice jsem si občas říkala, jestli na to mám, ale ten pocit, když jsem to zvládla, byl k nezaplacení.
  • neboj se vystoupit z komfortní zóny. Změny bolí. Nepohodlí je nepříjemné. Ale k posunu vpřed ti většinou nic jiného nezbyde.
  • měj víru. Nemusíš se hlásit k žádné církvi ani náboženství. Měj klidně víru v sebe, v boha, ve vesmír, v osud. Věř. Věř, že všechno zvládneš. Že bude líp. Že svět je dobré místo a ty jsi dobrý člověk. Věř v ostatní. A ukaž ostatním, že mohou věřit v tebe.

Zimní slunovrat

Letošní rok byl zběsilá jízda nahoru a dolů. V některých oblastech se dařilo, jiné mi dávaly pořádně zabrat a často jsem se ptala: “Za co, pane Bože, za co?” Ale vždycky, VŽDYCKY jsem si uvědomovala, že i přes všechny ty kotrmelce mám spoustu důvodů k hluboké vděčnosti. Někdy jsem se v myšlenkách utíkala i ke svým předkům a říkala si, co vše museli ustát oni, abychom dnes my byli tam, kde jsme. Jelikož Vánoce letos tráví děti u otce, rozhodla jsem se vrátit ke zvykům pohanských předchůdců a oslavit s nimi zimní slunovrat.

Zimní slunovrat jsme slavily i upečením slunečního chlebu se znakem spirály
Náš sluneční chléb se znamením spirály, která nás odkazuje k nekonečnému koloběhu života

Ostatně, co si budeme nalhávat, Vánoce vlastně původní pohanské oslavy slunovratu nahradily. Zimní slunovrat byl pro naše předky něčím výjimečným. Po období největšího temna se začala situace obracet, dny se prodlužovaly a životadárné slunce se vracelo. A to jim dávalo naději do dalšího života. Na oslavu zapalovali ohně, obětovali zvířata a oslavovali víru v lepší budoucnost.

Myslím, že je to srovnatelné i s dneškem. Sice čelíme úplně jiným výzvám, ale i tak se v našem životě často střídají období temnoty, kdy hledáme sebemenší jiskřičku naděje s obdobími, kdy je vše zalité sluncem. Proto jsem se rozhodla tohle poselství předat i svým dcerám.

Jak jsme slavily zimní slunovrat

Zvířata jsme tedy neobětovaly, ale místo toho holky upekly zvířátka z listového těsta, které mi zbylo po upečení slunečního chleba. Někdo jej peče jako tradiční chléb, do jehož povrchu před upečením vyznačí slunce, někdo jej peče nasladko. My jsme použily listové těsto. Spodní kulatou placku jsme pokladly šunkou, sýrem a kečupem. Poté jsme ji překryly horní plackou, pomocí misky vytvořily střed slunce a nožem nakrájely jednotlivé “paprsky”. Jejich okraje jsem přimáčkla vidličkou, ve středu vyrobila z proužků těsta spirálu jako symbol nekonečného koloběhu roku i života a vše potřela vajíčkem. Následovalo upečení do zlatova.

Ohně jsme také nepálily. Místo toho jsem na talíř umístila jednu velkou středovou “svíci sjednocení” a okolo ní naskládala do kruhu dvanáct čajových svíček zastupujících jednotlivé měsíce roku. Každá jsme si navíc přichystaly ještě jednu svou osobní svíčku.

Při oslavě slunovratu značila centrální svíce sjednocení a dvanáct čajových svíček jednotlivé měsíce roku
Svíce sjednocení a malé svíčky pro každý z dvanácti měsíců následujícího roku

Počkaly jsme, až se trochu setmí, pozhasínaly světla a začala jsem vyprávět o oslavách slunovratu v minulosti, o vděčnosti našim předkům a vděčnosti za vše, co máme. Postupně jsem u toho zapalovala jednotlivé čajové svíčky, abychom našly světlo a radost v každém měsíci roku, který nás čeká. Následně jsem zapálila středovou svíčku sjednocení. Ta nám má připomenout, že všichni jsme jedno. S naší planetou, s naší rodinou, se všemi lidmi. A že to, co vysíláme, se nám vrací. Proto se máme ke všem a všemu chovat s úctou a laskavostí. V tu chvíli jsme vyslovily v duchu svá přání do našich osobních svíček, připálily si je od svíce sjednocení a chvíli si je podržely v dlaních, abychom si uvědomily, že my všichni jsme nositelé světla. Následně jsme svíčky sfoukly, čímž jsme svá přání odeslaly ke splnění.

Samozřejmě, že poté následovaly i drobné dárečky jako o Vánocích. Ale předávala jsem je vždy s osobním přáním, poděkováním za minulý rok, vyjádřením naděje a lásky do budoucna a víry, že spolu vždy vše zvládneme.

Budeme slavit i v příštích letech?

Myslím, že tímhle založím novou tradici. Bylo to jiné a přitom překrásné. Holčičky se aktivně zapojovaly do příprav, těšily se už celé týdny a byl to vskutku magický večer. Nebylo to o hmotných dárcích, i když ty také nechyběly a udělaly radost. Bylo to o nádherném čase, plném mystiky, vzpomínek, naděje a radosti. A to je to hlavní, nemyslíte?

Stolek z palety

Byla jednou jedna paleta. Když na ní přijelo zboží do kanceláře jedné bláznivé holky, tak byla fakt škaredá (paleta, holka je celkem k světu 🙂 ). Byla špinavá, plná třísek, pavučin – no prostě na ní bylo vidět, že toho má už fakt hodně za sebou a tohle je asi její poslední štace. A možná by byla. Kdyby neskončila v rukou právě téhle holky. Protože ta se do ní zamilovala na první pohled. Neviděla v ní totiž obyčejný špinavý kus dřeva. Viděla už svůj vysněný stolek z palety.

stolek z palety po natření dvěma vrstvami oleje na dřevo

Dovlekla tedy špinavou paletu domů, ometla pavučiny, obrousila ji nejdřív nahrubo a pak dohladka a následně jí dopřála postupně tři vrstvy oleje na dřevo. Běžně prefefuje oleje od značky OSMO, které jsou prostě fakt pecka a nic lepšího na trhu zatím neobjevila. Jenže jí doma zbylo ještě 3/4 plechovky obyčejného oleje z Hornbachu, kterým natírala nedávno přenosky na víno. A protože nerada plýtvá, zůstalo při použití toho oleje i nyní.

Obroušená paleta připravená na výrobu stolku
Takhle vypadala paletka po obroušení. Nevěřili byste, jak prokoukla oproti původnímu stavu.

Jak se rodil stolek z palety

Bylo rozhodnuto, že paleta poslouží jako spodní strana stolku. Jelikož byl zamýšlen jako odkládací stolek pro děti, do jehož útrob je potřeba zastrkat také nějaké poklady, mezera vzniklá mezi spodní a horní deskou plní tento účel perfektně. Takže zbývalo vyřešit nohy, horní desku a dvě bočnice na delší strany.

Ideálně posloužily relativně cenově přijatelné nohy výšky 40 cm. Následně jsem potřebovala dvě dvoumetrová hoblovaná smrková prkna. A spoustu hřebíků, vruty, kladivo, vrtačku a pilu. Jelikož byly hobbymarkety zrovna zavřeny pro všechny nadšené kutily s výjimkou těch šťastlivců nakupujících přes IČO, musela jsem si potřebné propriety objednat online. To se ukázalo být trochu zrádné. Jelikož pila, kterou jsem si s nejlepším vědomím a svědomím objednala, byla na fotce produktu zobrazena s bezpečnostním kartonem překrývajícím ostří. Tudíž mi domů dorazila pila se zuby, za které by se nemusel stydět ani žralok bílý a kterou by bylo možno porazit i středně vzrostlou sekvoj.

Boj s výrobou započal…

Tímto tedy děkuji dobré duši, která mi nejen přivezla pořádnou vrtačku (protože jsem v průběhu procesu zjistila, že tou mrňavou mrchou z IKEA fakt neuděláte nic) i správnou pilu, ale ještě s ledovým klidem pronesla: “Tak kde to chceš říznout.” Jedno dvoumetrové prkno se tedy změnilo ve čtyři padesáticentimetrové kousky na horní desku, které doplnil další stejně dlouhý kousek z druhé fošny. Zbytek jsme rozřezali na dvě bočnice po 66 centimetrech a ještě zbyl malý odřezek, ze kterého děti vyrobily krásný malovaný domeček.

Následovala montáž noh do rohů horní strany palety po předvrtání a následném připevnění pomocí vrutů. Prkna na desku měla trochu přesah přes okraje, takže jsem nejdříve přitloukla ty. Jelikož mezi nimi měly vzniknout mezery, aby vypadal stolek víc “loftově”, začala jsem nejdříve krajními prkny, pokračovala vyměřením a umístěním prostředního a pak v pravidelném rozestupu následovalo druhé a čtvrté prkno, čímž se dosáhlo stejně širokých mezer mezi jednotlivými prkny. Finální částí bylo přitlouct bočnice na delší strany. A hrubá část by byla.

Pak samozřejmě následovalo ještě broušení desky i bočnic – nejdříve nahrubo k zarovnání nerovností a vytvoření zaoblených hran, poté najemno, aby byl stolek příjemný na dotek. Po ometení pilin jsem se 24 hodinovými rozestupy nanesla dvě vrstvy oleje. Kratší strany jsem schválně nechala otevřené, protože se do vzniklé mezery vejdou přesně 4 krabice od dětských bot. A do těch se schová takových pokladů….

Z boku se dají do paletového stolku zastrčit krabice od dětských bot a vznikne kýžený úložný prostor

Co mě můj stolek z palety naučil:

  • že když ve vás někdo vidí krásu, zatímco jste špinaví, od pavučin, utahaní dřinou a životem a přesto to s vámi nevzdá, může vám dát nový smysl.
  • že si mám pořídit pořádné nářadí. Sice to asi bude stát víc peněz, ale rozhodně ušetřím hodně vztekání. Já vím.
  • že každý, kdo trochu rozumí práci se dřevem, nedej bože truhlář, by mi tohle dílo a postupy omlátil o hlavu. Já vím. Ale tenhle stolek z palety je můj. Nedokonalý. Přesně takový, jak jsem si ho vysnila. Nehraje si na frajera, poctivě maká a nestydí se za svůj původ.
  • že je skvělé, když máte po ruce někoho, kdo si sice v duchu myslí o vašich nápadech své, ale nekecá vám do nich a ještě vás v těch šílenostech podpoří. A že je pecka do těch bláznivin zapojit i děti.
  • že ohnuté hřebíky se netahají ven zubama. Ano maminko, říkáš mi to od dětství, já vím. Připisuji na seznam potřebného nářadí i pořádné kleště.
  • že umělec ze mě asi nebude. Ale vždycky budu milovat práci se dřevem, protože se ho ráda dotýkám, zbožňuju jeho strukturu a práce s ním mi přináší do duše klid. A to je důležitější, než perfektní výrobek. Já vím.
  • že smrkové dřevo je měkké = dobře se s ním dělá
  • že smrkové dřevo je měkké = prostě pořádný dubisko nenahradíš

Takže třeba se příště už konečně dokopu k tomu, abych zpracovala i ty krásné kusy dubu a jasanu, které se mi tu povalují a nemohou se dočkat své příležitosti…

Houbový Kuba

Já vím, že jsem sice psala, že se letos u nás Vánoce moc slavit nebudou, ale když mě mladší dcera požádala, že by si dala tuhle dobrůtku, tak jsem ji nemohla odmítnout. U nás je totiž houbový Kuba tradiční podkrkonošské vánoční jídlo. Takže jsem se rozhodla, že ho zkusím pojmout jako “normální” jídlo, protože třeba řízek si přeci taky dáte i během roku. Jenže když se z kuchyně začala linout vůně majoránky, hub a česneku, v ten moment jsem se zase přenesla v duchu do dětství, kdy tohle jídlo na Štědrý den připravovala moje milovaná babička.

Mimochodem, pokud jsem vám tím připomněla, že se Vánoce nezadržitelně blíží, tak nabízím aspoň pár tipů na vlastnoručně s láskou vyrobené – a nejen jedlé – dárky.

Takový houbový Kuba, co to je a jak na něho?

Recept je až směšně jednoduchý, stejně jako použité suroviny. Ale jakmile si tohle jídlo jednou zamilujete, určitě si ho rádi připravíte znovu.

Houbový Kuba - tradiční podkrkonošské vánoční jídlo z krup a hub

Potřebujete tedy:

  • Půl kila velkých krup
  • Hrst a půl sušených hub (kdo je máte rádi, dopřejte si víc. Já musím dávate méně kvůli dceří, která Kubu miluje, ovšem se slovy: “Ale ty houbičky mi vytahej.”
  • Tři stroužky česneku
  • Majoránku
  • Jednu lžíci sádla

Kroupy propláchněte a dejte přes noc namočit. Druhý den slijte vodu a kroupy povařte, stejně jako houby. Odděleně, tedy. Jakmile máte povařeno, slijte kroupy i houby, promíchejte je spolu s prolisovaným česnekem, majoránkou dle chuti a lžicí sádla.

Vše přendejte na pekáč a dejte péct na 180°C, aby se na povrchu vytvořila křupavá kůrčička. Náš houbový Kuba se pekl v celkem tenké vrstvě. Moje maminka ho například zapéká v remosce, takže ho většinou nejprve překryje alobalem, aby se jí vrch moc nespálil a teprve poté ho odkryje k dopečení kůrky.

Je to úplně obyčejné, prosté jídlo obyčejných lidí z Podkrkonoší. Ale věřím, že si mezi vámi najde svoje příznivce, protože ta vůně bylinek a hub je nezaměnitelná. My jsme zvyklí jej jíst jako samostatné jídlo, ale kdo potřebuje kousek masa, tomu může houbový Kuba posloužit i jako příloha.

Tak dobrou chuť a budu ráda i za vaše neobvyklá tradiční (nejen) vánoční jídla.

Darujeme české Vánoce

To, že tyto Vánoce budou jiné, jsem věděla docela dlouho dopředu. Moje první Vánoce bez dětí, které budou letos s otcem. To, jak se vyvine situace v celé téhle republice, nemohl na druhou stranu předpokládat nikdo. Ale protože je potřeba nacházet si na všem to dobré a vytěžit z toho to nejlepší, rozhodla jsem se letos pojmout věci jinak. Jelikož mám vikingské kořeny, budeme letos s dětmi před Vánoci slavit pohanské slavnosti slunovratu. Jenže protože se dárečků vzdát nechceme, tak si je – jak říká mladší dcera – “naslunovratíme” (místo našeho oblíbeného pojmu “naježíme”). Máme to štěstí, že si je stále můžeme dovolit, ale nechci utrácet za hlouposti. Prostě jsem tento rok hledala něco, co bude mít hlubší smysl. A tak jsem na facebooku narazila na iniciativu Darujeme české Vánoce.

Darujeme české Vánoce - facebooková skupina na podporu šikovných českých ručiček
(C) Darujeme české Vánoce

Co tedy iniciativa Darujeme české Vánoce obnáší?

Je to skvělá skupina, založená naprostými nadšenkyněmi, která má za cíl podporu všech šikovných českých živnostníků a firem, které chtějí pracovat a nabídnout svým zákazníkům své kvalitní produkty. Můžete si tady zakoupit kvalitní český produkt – nejen na Vánoce. Připojila jsem se hned v začátcích a jsem nadšená, jak se komunita rozrůstá.

Správkyně si daly obrovskou práci, vše přehledně člení do jednotlivých kategorií a mají můj obrovský obdiv, jak to všechno zvládají koordinovat. A já jsem jim strašně vděčná, že jsem dostala svolení o tomhle krásném nápadu napsat také u sebe na blogu a pokusit se tuto výjimečnou myšlenku trochu šířit.

A co všechno v rámci skupiny Darujeme české Vánoce naleznete?

JEDLÉ DÁRKY – https://bit.ly/2FTVmCF

HRAČKY PRO DĚTI – https://bit.ly/2J16Wx5

TEXTILNÍ VÝROBKY – https://bit.ly/37HI7Am

KNIHY OD ČESKÝCH AUTORŮ – https://bit.ly/31DGgc9

ŠPERKY – https://bit.ly/3mg7JbN

KOŽENÉ VÝROBKY – https://bit.ly/3dSn6UK

PAPÍRENSKÉ POTŘEBY – https://bit.ly/3jsvRpT

BYTOVÉ DEKORACE – https://bit.ly/35DIkSA

NEJENOM PŘÍRODNÍ KOSMETIKA – https://bit.ly/3oszlwc

DOMÁCÍ MAZLÍČCI – https://bit.ly/3mnXcLN

SKLO, KERAMIKA, PORCELÁN, SMALT, SÁDRA – https://bit.ly/3kzjQjD

DIY – https://bit.ly/3ozUzZ9

DEKORACE A ŠPERKY – https://bit.ly/2GfgTpK

KOVANÉ PRODUKTY – https://bit.ly/3kIUYpV

DÁRKY, KTERÉ POMÁHAJÍ DALŠÍM – https://bit.ly/3jR0vt0

POHYBOVÉ AKTIVITY – https://bit.ly/2IcBJqv

EKO DÁRKY – https://bit.ly/38Q90CN

Takže jak vidíte, výběr je opravdu obrovský a každý si najde to svoje. Tedy minimálně já už jsem si našla. A víte co? Nebýt téhle skupinky, nikdy bych na některé výrobce jen tak sama nenarazila a mám z toho neskutečnou radost, protože získané kontakty určitě nevyužiju jen na Vánoce, ale i při dalších příležitostech. Takže za sebe mohu jen doporučit, šupky hupky na facebook, přihlásit do skupinky a začít dělat radost nejen svým blízkým, ale i sobě a zároveň podpořit šikovné české ručičky v téhle podivné době.

A kdybyste přeci jenom chtěli také něco vlastnoručně vyrobeného, podívejte se na to, jaké DIY dárky jsem vyráběla vloni já. Určitě najdete inspiraci i tam.

Italské rizito se sušenými rajčaty

Nevím jak vy, ale já jako dítě fakt milovala rizoto ze školní kuchyně. Takové to oranžové, podávané obvykle s červenou řepou. Školní léta mám už dávno za sebou a chutě se mi také trochu změnily. Takže mým současným favoritem je tohle krémové rizoto se sušenými rajčaty na italský způsob. Jako obměnu ho někdy připravuji ve variantě se sušenými houbami a popravdě – obojí je boží. Kdo chce vyloženě oběd “po italsku”, doporučuji zahájit polévkou z pečených rajčat a jako dezert si dát tiramisu.

Italské krémové rizoto se sušenými rajčaty posypané sýrem
Tohle jídlo se mi prostě nedaří nafotit tak, aby vypadalo sexy. Ale nebojte, chuťově je fakt skvělé.

Na rizoto se sušenými rajčaty si připravíme

kulatou rýži arborio

1 malou cibulku nabo šalotku

1-2 dcl dobrého bílého vína

1 balení sušených rajčat

0,5-1 l vývaru, může být i z kostky

strouhaný sýr Grana Padano, Gran Moravia, parmezán či Pecorino Romano

sůl na dochucení

olivový olej

lžíce másla

Přiznám se, že u tohoto rizota nikdy neodhadnu množství použitých surovin. Vždycky mi připadá, že té rýže dávám málo a ve finále mám pokaždé plný hrnec. Takže opět nejsem schopna uvést přesné množství u jednotlivých položek – budete muset vyzkoušet vlastní odhad.

Pár upozornění, než se do toho pustíme

Víno si vyberte kvalitní. Žádný “krabicák”, prosím. Vařila jsem tento pokrm už z nejrůznějších druhů a odrůd. A i když se to na první pohled nezdá, v chuti to prostě ucítíte. Nikdy na vaření nepoužívejte víno, které byste s chutí nevypili. Pro toto rizoto se sušenými rajčaty se samozřejmě hodí nějaké méně aromatické a spíše suché víno. Ale přiznám se, když nebylo zbytí, použila jsem i tramín a výsledek byl také skvělý.

Další upozornění se týká sušených rajčat. Nejvíce se mi osvědčila ta z Lidlu. Zůstávají krásně šťavnatá, ale počítejte s tím, že jsou také slaná. Zohledněte to při dochucování pokrmu – tj. v tomto případě fakt doporučuji solit až úplně na závěr, až budete znát výslednou chuť.

sušená rajčata Lidl Italiamo

A třetí upozornění věnuji sýru. Vybrat si můžete ten, který je vám chuťově nejmilejší. Osobně preferuji Granu Padano či Gran Moravii, ale tentokrát jsem experimentovala i s Pecorino Romano. Opět jako výše, počítejte s tím, že sýr vám pokrm osolí. Vzhledem k tomu, že jej přidáváme prakticky až na závěr, s dosolením počkejte po jeho přidání.

A tady je postup

Tak, a když jsme se tak pěkně připravili, jdeme na to. Sušená rajčata si nakrájíme na menší kousky a nastrouháme si sýr. Část jej zužitkujeme přímo do pokrmu, část necháme na posypání na závěr. Cibulku či šalotku si nakrájíme nadrobno a zesklovatíme ji na olivovém oleji. Účelem není, aby začala zlátnout, ale opravdu jen zesklovatěla. Přidáme k ní rýži arborio a za neustálého míchání ji zlehka opražíme. Stačí chvilka. Zalijeme ji vínem a necháme tekutinu lehce odpařit.

Následně postupně přiléváme vývar, kontinuálně mícháme, necháváme odpařovat tekutinu a doléváme ji další. Proces je to trochu zdlouhlavější, ale stojí to za to a je třeba jej neuspěchat. Ve finále by mělo být rizoto krémové, ale rýži mám ráda stále trochu al dente. Jakmile tedy začne vše krémovatět, přišel čas přidat krájená sušená rajčata a lehce je povařit.

Na závěr do rizota přidáme hrst až dvě nastrouhaného sýra a lžíci másla, důkladně promícháme a necháme pod pokličkou mimo plotnu tak 5 minut odpočívat. Podáváme posypané zbylým sýrem.

A aby těch upozornění nebylo málo, dovolím si přidat jednu dobrou radu mého kamaráda, který je vášnivý kuchař a zároveň zkušený dvojnásobný otec. Rizoto a malé děti nikdy nenechávejte o samotě. Opravdu, je potřeba poctivě míchat a postupně dolévat tekutinu. Jen tak dosáhnete dokonalého výsledku. Tak dobrou chuť.

Břístevská Hůra

Když jsem ještě jako studentka jezdívala z koleje na víkend domů, vždycky mě kolem exitu 18 na dálnici D11 zaujal kopeček, na kterém se tyčila podivná zřícenina. To místo mě úplně přitahovalo a dlouho jsem se na něho chtěla podívat zblízka. No, a protože si v této podivné době musíme najít něco pozitivního (prosím vás, pozitivní test na covid se nepočítá), tak jsem se rozhodla naplnit tuto svou dlouholetou touhu a ukojit zvědavost od dob studentských. Trochu jsem pogooglila a ejhle – zjistila jsem, že toto místo je Břístevská Hůra, na které se nachází zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže.

Břístevská Hůra skrývá na svém vrcholu zříceninu kaple Povýšení sv. Kříže

Kde Břístevská Hůra je a jak se na ni dostat?

Jak už jsem psala, nejjednodušší je to po dálnici D11. Směrem z Prahy na Hradec je to exit 18 a vyplatí se autem dojet do obce Starý Vestec. Tady jsem auto nechala na návsi a malebnou vesnicí zamířila ke svému cíli. Ostatně, i sama tato obec stojí za zmínku. Měla jsem štěstí, že jsem se pěšky vydala zpáteční cestou přes její starší část, která je autům neprůjezdná. A díky pamětním deskám zjistila, že tu lidé hospodařili úspěšně již několik staletí.

Každopádně, pokud jde o samotnou Břístevskou Hůru, cesta k ní vede po žluté turistické stezce. Jestli mohu něco opravdu vřele doporučit, tak je to plánování výletu na dobu, kdy bude sucho. Já se vydala po deštích a dopadla jsem v prudkém a od předchozích návštěvníků uklouzaném kopci takto:

Ale na rovinu říkám – nelituju ničeho. Sluníčko krásně svítilo, výhled to kraje byl fascinující. Jelikož je tento kraj pěkně placatý, dohlédla jsem až na Říp a do Podkrušnohoří.

Zřícenina kaple Povýšení sv. Kříže

Tak tohle je taková třešnička na dortu, resp. na vrcholu Břístevní Hůry. Je to prostě, alespoň pro mne, nádherné místo. Já vlastně nevím, co mě na těchto zříceninám přitahuje, ale stejně mě nadchla i Vyšehořovická tvrz, nebo například nedostavěný chrám v Panenském Týnci. Cítím v těchto místech ohromnou energii a úctu k předkům, kteří tyto stavby budovali.

Zrovna tahle kaple má fakt zapeklitý osud. Postavena byla v roce 1714, jenže do ní roku 1764 uhodil blesk a ona vyhořela. Trvalo až do roku 1816, než se ji podařilo nákladně opravit. Avšak, co čert nechtěl. O dva roky později zde místní mládež slavila čarodějnice a jeden z oharků podpálil šindelovou střechu. Bohužel, na další opravy již nebyly prostředky, ani dobrá vůle, takže kaple začala chátrat.

A já jsem stála uprostřed ní, pozorovala zbytky stop po ohni na zdivu a představovala si, jak musel tento prostor vypadat, když měl ještě střechu, klenuté oblouky a výmalbu. Nevím, co je pravdy na tom, že dlažbu z tohoto místa si chtěl odvézt místní sedlák, aby si s ní vylepšil vlastní obydlí. Každopádně mu v tom údajně zabránila vysokánská bílá postava, která jej k smrti vyděsila. Sedlák prý po tomto incidentu onemocněl a zanedlouho zemřel. Dlažba však všechna zmizela.

Dnes je ze stavby spíše rozvalila. Ohně se tu pálí, soudě dle ohnišť plných oharků, dodnes. Ale svoje kouzlo pořád má. Můžete se zahledět do kraje, nebo uprostřed pozůstatků kaple zírat do nebe. Obojí vás nabije pozitivní energií.

A kam vy vyrážíte na jednodenní výlety do přírody? Zříceninu poblíž beru jako bonus 🙂 Komentujte, sdílejte, těším se na vás.

Arteterapie

Posledních pár let v mém životě je pěkná horská dráha. Která navíc nabrala v posledním roce na tempu i složitosti trati. Aby to člověk všechno ustál, potřebuje občas nějaký relax, nějaký koníček, prostě činnost, u které vypne. Pro mě je to třeba arteterapie.

Plátno s portrétem ženy s černým mikádem v červených šatech s červenou rtěnkou

Jasně, nejsem žádný umělec a ani si na to nikdy hrát nebudu. Kolikrát je totiž během arteterapie důležitější ten proces, než finální výsledek. Vaše tvoření by mělo probíhat na místě, kde je vám dobře a pokud máte náladu na společnost, tak i s někým, s kým je vám dobře.

Naše domácí arteterapie

Já jsem do tohoto procesu zapojila děti. Protože je to baví, mohou náležitě využít svou fantazii a hlavně je to krásně strávený společný čas. Někdy jenom malujeme kamínky, které potom roznášíme po okolí. Teď na podzim jsme si pomalovaly akrylovými barvami i dýně dovezené z dýňové farmy v Bykoši. Tam zase bylo přidanou hodnotou, že jsme si pozvaly kamarádky, uvařily dýňovou polévku, napekly skořicové rolky a strávily odpoledne v poklidném tempu. A tak to má být. Arteterapie vám má přinést radost, klid do duše a převést roztěkané myšlenky k nějaké příjemné činnosti.

Takže když jsme měly den volna, venku zrovna pršelo, že by psa nevyhnal a já potřebovala přibrzdit zběsilou rychlost svého vozíku na horské dráze života, koupila jsem tři malířská plátna. Akrylových barev a štětců se mi naštěstí po domě válí slušná zásoba. A výhodou je, že moje děti díky bohu ještě tyhle činnosti s maminkou baví.

Nechala jsem zcela volný rozlet naší fantazii. Mladší hned věděla, co bude malovat, takže v jednom obrázku dokázala skloubit inspiraci starými mistry se svým oblíbeným oceánským tématem. Protože je to budoucí mořská bioložka, že jo. Starší nejprve dlouho rozmýšlela, v průběhu tvorby došla k závěru, že již téměř hotový obraz za nic nestojí a trochu popustila uzdu svým emocím. A víte co? I tohle občas arteterapie přinese. A je to v pořádku. Protože odpoledne již se zcela čistou hlavou vytvořila krásné dílo tím, že původní malbu přemalovala na úplně jiné, ale nádherně propracované téma.

A já? Já jsem si hlavně užívala děti kolem sebe, kočku na klíně, která mi úspěšně pelichala do právě nanesené barvy, šumění deště za oknem, voňavé dýňové latté a zklidnění, které jsem nutně potřebovala. Výsledkem není mistrovské dílo, i když jsme si samozřejmě svá plátna hrdě vystavily, hezky jedno vedle druhého. Výsledkem je pocit vnitřního klidu a uvolnění, které mi přineslo tvoření a čas strávený s nejbližšími.

Trhané vepřové s karamelizovanou cibulkou

Tohle jídlo jsem se naučila jíst v jedné restauraci, kam jsme s kolegy chodili na oběd. A nikdy nezklamalo. Trhané vepřové s karamelizovanou cibulkou v tortile, podávané se salátkem – to byl vždycky hit.

Dvě tortily s trhaným vepřovým masem a karamelizovanou cibulkou, zeleninový salát

A jelikož stejně ráda vařím, jako ráda jím, tak mi to samozřejmě nedalo. Takže jsem začala pátrat po tom, jak si tuhle dobrotu udělat doma. Práci mi celkem ušetřili v Albertu, kde začali trhané vepřové připravované metodou sous-vide prodávat již připravené. Samozřejmě, pokud máte doma nádobu na tento způsob přípravy k dispozici, nebo nejste líní péci maso pomalu několik hodin, domácí příprava je domácí příprava.

Trhané vepřové a pšeničné tortily

Na trhané vepřové s karamelizovanou cibulkou si připravíme:

  • trhané vepřové cca. 500 g
  • tortily pšeničné 8 ks
  • 4 cibule
  • krémové balsamico (doporučuji to z Lidlu, které používám třeba i u polévky z pečených rajčat)
  • pomerančový džus
  • třtinový cukr
  • sojovou omáčku
  • kečup
  • worchestrovou omáčku

Pokud jsme koupili trhané vepřové již hotové, dáme do hrnce s vroucí vodou vařit na 20 minut. Cibule přepůlíme a nakrájíme na tenké plátky ve tvaru půlměsíčků. Ty dusíme na troše oleje či sádla do měkka, ale ne do hněda. Jakmile cibulka začne měknout, přidáme třtinový cukr, krémové balsamico a sojovou omáčku. Přidáme trochu kečupu, pomerančového džusu a dle chuti worchestrovou omáčku.

Záměrně tu nepíšu množství surovin u dochucovadel. Každý totiž preferuje trochu jiné chutě. Já také pokaždé vařím od oka a tuhle karamelizovanou cibulku si prostě musíte vyladit dle svého gusta. Krátce povaříme na mírném plameni, dokud omáčka pěkně nezhoustne.

Vepřové maso slijeme a vyndáme z fólie do hrnce, ve kterém jsme ho vařili. Následně jej natrháme dvěma vidličkami. Takto natrhané maso ještě chvíli povaříme, abychom trochu zredukovali šťávu, která s ním byla ve folii a ta se vsákla do masa.

Bokem si připravíme lehký salátek ze zeleniny, kterou máme rádi. Já jsem použila ledový salát, cherry rajčátka a okurku. Tortily si opečeme zlehka nasucho na pánvi. Na jednu čtvrtinu nandáme vepřové maso, na druhou čtvrtinu pod ně karamelizovanou cibulku. Tortilu přehneme na půl a následně ještě jednou, aby nám vznikl čtvrtkruh.

trhané vepřové s karamelizovanou cibulkou na tortile

Nákup hotového trhaného masa vám ušetří hodně času. Na druhou stranu s cibulkou je potřeba pěkně si vyhrát a vyladit si ji k dokonalosti dle svého vkusu. Každopádně fakt slibuji, že je to neuvěřitelná bašta.