Buďme k sobě laskaví

Moji milí, vím, že jsem teď delší dobu nepřispívala. Vám věrným, kteří sem přeci jenom chodíte očíhnout, zda jsem něco nevypotila, za to upřímně děkuji. Těm z vás, kteří sem dnes zabrousili poprvé bych chtěla říci, že tento blog vznikl pro radost. Prvně pro radost mým čtenářům, a za druhé pro radost mou. Prostě jsem si při jeho zakládání řekla, buďme sami k sobě v dnešní době laskaví a občas si přečtěme taky něco na odlehčenou. Proto jsem blog pojmenovala sunshineday. Aby každý, kdo sem zavítá, odcházel alespoň s jedním slunečním paprskem ve svém dni.

V poslední době jsem svůj blog ale zanedbávala. Jedním z mých oblíbených témat bylo psaní o cestování, hlavně o tom s dětmi. Jsem moc ráda, že někteří z vás mých tipů využili. Bohužel psát v současné době o procházce v rámci obce není úplně přitažlivé.

A co moje další oblíbené rubriky? Vařím samozřejmě pořád, teď skoro více, než kdy jindy. Jenže si asi umíte představit, jaký je to vždy frmol (home office + učení dvou malých dětí), takže na focení a sepisování receptů jsem teď chvilku rezignovala.

Nejdřív jsem si vážně vyčítala, že blog zanedbávám. Ale pak jsem si uvědomila přesně tu zásadní věc. Buďme k sobě laskaví. A to nejen k sobě navzájem, ale hlavně k sobě samým. Je potřeba k sobě přistupovat vlídněji. Ano, udělejme, co je potřeba, ale nepřepínejme svoje síly a nehroťme to, co počká. Já na tento blog psala vždy s radostí a lehkostí. Kdybych sem dávala témata na sílu, bylo by to poznat a to nepotřebuji udělat vám, ani sobě.

Čím se tedy zabývám, když jsem blog přesunula na druhou kolej?

Mám štěstí, že mě moje práce hodně baví a naplňuje a taky mám dvě fantastické děti, se kterými se člověk nenudí ani vteřinu. Jako protipól toho, že mě živí hlava, potřebuji občas nějak zabavit ruce. Pak po večerech vznikají drobná aranžmá, případně velké huňaté deky. To je pro mě relax, kdy vypínám a moc u toho nepřemýšlím.

Třeba tohle byla vyloženě desetiminutová oddechovka, kdy jsem se potřebovala odreagovat po několikahodinové Zoom konferenci
Nad touhle dekou jsem strávila shrbená po večerech celý týden, ale výsledek stojí za to.

Ale protože bych to nebyla já, tak jsem samozřejmě potřebovala nějak pokračovat i v osobním rozvoji. Shodou podivných náhod (které jak všichni víme, neexistují), jsem narazila na kurzy Elišky Vaea. V první chvíli jsem si říkala: “Cože?” Prostě tohle bylo na první pohled dost ujeté i na mě. Ale nakonec mě něco vnitřně přivedlo zpět a pustila jsem se do Eliščina asi nejméně divokého programu. Zpočátku jsem si musela na některé věci zvykat, ale jak jsem tu psala už asi milionkrát, když vystoupíte ze své komfortní zóny, začnou se dít věci.

Nápadů v oblasti osobního rozvoje mám několik, dokonce mi leží v hlavě docela velký projekt rozsáhlejšího studia. Tady mě samozřejmě brzdí i moje vnitřní sabotérka, která mi říká, kde na to chci vzít – čas, peníze, osoby, se kterými bych mohla v praxi zkoušet, co jsem se naučila. Ale přesně v této fázi jsem došla k závěru, že k sobě opravdu musím být shovívavá a laskavá. Tyhle vnitřní brzdy občas máme všichni. Někdy je potřeba se zapřít, a ty brzdy prostě přetlačit. A někdy je naopak lepší tomu trochu dát volnost a ony povolí samy.

Mí milí čtenáři, zachovejte mi prosím věrnost, buďme k sobě i všem okolo v této podivné době laskaví a shovívaví a přinášejme si radost do života jakýmikoli způsoby, které jsou nám příjemné. Budu vám vděčná, když mi třeba i do komentářů napíšete, čím se zabýváte vy, co vám přináší potěšení. Předáte tak inspiraci nejen mně, ale i všem ostatním návštěvníkům.

Co mě rok 2020 naučil

Vím, že jsem to psala v poslední době už vícekrát, ale rok 2020 byl prostě fakt jízda na horské dráze. Dna totální beznaděje střídaly vrcholky štěstí. Pořádně jsem si nabila hubu i zažila fantastické proměny. Byly opravdu chvíle, kdy jsem měla dost a říkala si, čím jsem si tohle zasloužila. Hledala jsem cesty, bojovala, vzdávala se, padala a znovu vstávala. Ale jak se říká: “Sometimes you win, sometimes you learn.” Tedy někdy zvítězíte, někdy se poučíte. A já jsem se poučila o následujícím:

  • spoléhej se sama na sebe. Je super, když ti někdo pomůže, nebo tě podpoří, ale jsi tu sama za sebe a pomocnou ruku nakonec najdeš vždy na konci své paže.
  • užívej si čas se svými blízkými. Opravdu intenzivně. A buď za něj vděčná. Fakt nemusíš vstávat v neděli brzy ráno, abys stačila vyluxovat, utřít prach, vytřít, uvařit, vyžehlit…Ne, mnohem lepší je hrát si klidně do deseti dopoledne v pyžamech v posteli se svými dětmi. Domácí práce neutečou, nemají nožičky. A stihneš je udělat i pak.
  • dopřej si dny smutku. Pokud je ti těžko na duši, tak si dovol svůj smutek prožít. Nemusíš být pořád za každou cenu pozitivní. Klidně si pobreč. Ale neutápěj se ve svém smutku moc dlouho. Otři slzy a kráčej dál.
  • odpočívej. Pokud si o to tvoje tělo říká a pokud je to jen trochu možné, dopřej mu relax a odpočinek. A vůbec svoje tělo poslouchej. Překvapí tě, jak je moudré.
  • buď vděčná. Každý den. Protože i když je všechno “na pikaču” a tobě je fakt blbě, tak určitě je pár věcí, za které můžeš vyjádřit vděk. Často se mi stalo, že když jsem fňukala, jak to mám špatný, tak ke mně přišla nějaká situace či zpráva, která mi ukázala, že přes tu všechnu mizérii se mám vlastně báječně
  • čas, který strávíš vlastním vzděláváním, je čas, který stojí za to. Za rok 2020 jsem se naučila spoustu nových věcí. Sice jsem si občas říkala, jestli na to mám, ale ten pocit, když jsem to zvládla, byl k nezaplacení.
  • neboj se vystoupit z komfortní zóny. Změny bolí. Nepohodlí je nepříjemné. Ale k posunu vpřed ti většinou nic jiného nezbyde.
  • měj víru. Nemusíš se hlásit k žádné církvi ani náboženství. Měj klidně víru v sebe, v boha, ve vesmír, v osud. Věř. Věř, že všechno zvládneš. Že bude líp. Že svět je dobré místo a ty jsi dobrý člověk. Věř v ostatní. A ukaž ostatním, že mohou věřit v tebe.

Inspirace a její zdroje

Tento týden se mi nějak došla inspirace pro článek na blog. Jindy mívám hlavu plnou nápadů klidně na několik týdnů dopředu, ale tentokrát jsem měla nějaký útlum. A tak jsem o té své inspiraci a jejích zdrojích přemýšlela. O některé bych se s vámi chtěla dneska podělit, protože mi během tohoto týdne udělaly radost. Načerpala jsem z nich hodně nových podnětů – nejen pro blog, ale celkově do života.

kytice žlutých narcisů na čeném pozadí. I z květin můžeme čerpat inspiraci.

Celý ten můj útlum měl asi vícero příčin. Přeci jen už jsme díky době koronavirové omezeni v nejrůznějších aktivitách dost dlouho. A pro mě často bylo zdrojem inspirace cestování a poznávání nových míst. Však dostatek článků najdete i tady na blogu.

Navíc se mi toho nahrnulo spoustu v práci a já si začínala připadat opět jako ten legendární křeček v kolečku. Ten sice pořád běží, ale zároveň mu docházejí síly a jen přemýšlí, jak se neuhnat úplně.

Naštěstí jsem měla asi v půlce týdne videohovor s kolegyněmi z Ruska, Rumunska a Itálie. A zjistila jsem, že jsme na tom všechny úplně stejně. Navzdory, nebo možná právě kvůli téhle době plné výzev, nám přibylo hrozně práce. Zatímco některým se zkracují úvazky, my máme denně přesčasy. A nejlépe to shrnula Olga, která vyjádřila pocity nás všech slovy: “Připadám si jako hasič. Jeden ohýnek uhasím a najednou kolem mě vyskočí pět dalších.”

Je to možná taková drobnost, ale mně hrozně pomohlo vědomí, že v tom nejsem sama. Že to není moje selhání, když toho mám nad hlavu. Takže rada číslo jedna: spojte se s lidmi, kteří jsou na tom podobně, jako vy. Dodají vám sílu, optimismus a možná taky inspiraci, jak to všechno zvládnout.

Druhou inspirací byl úžasný motivační hovor jedné neuvěřitelné dámy. Jmenuje se Natalia Byková a jestli máte zájem, koukněte se na její instagram nataliabykovacz. Přes něj teď bude pokračovat v sérii vysílání vždy květnová úterý od 18:30. Nebo rovnou mrkněte na její projekt pro osobní rozvoj Smart Akademie. Ona je pro mě velký zdroj inspirace. Sama začínala prakticky od nuly a vlastní pílí, úsilím a neustálým seberozvíjením se dostala tam, kde je dnes. Navíc je to velice příjemný člověk.

No, a posledním člověkem, který mi tenhle týden s útlumem mé inspirace pomohl, je Sára, autorka tohoto blogu. Sleduji ji už hodně let a pořád mě to s ní baví. Je to výjimečná osůbka, zabývající se tématy, která jsou mi blízká. Včera už jsem si nutně potřebovala po celém tom náročném týdnu prostě vyčistit hlavu. Zabrousila jsem na Sářin blog a stačilo pár článků k navození pohody.

Doufám, že dnešní článek pomůže s načerpáním nové inspirace i vám. A že se případně podělíte o ty svoje osvědčené zdroje, třeba do komentářů 😉

Z komfortní zóny do Lisabonu

Komfortní zóna. Co to vlastně je? Prostor, ve kterém jsme zvyklí se pohybovat. Cítíme se v něm příjemně, pohodlně a bezpečně. Každý z nás má své vnitřní hranice, jejichž překonání v nás může vyvolat obavy a pocity nejistoty. Komfortní zóna je svým způsobem druh ochrany. Drží nás v ní náš prehistorický mozek, který se nás pokouší přesvědčit o tom, že mimo ni nám hrozí nebezpečí. Spousta lidí stráví uvnitř své komfortní zóny prakticky celý život a nakonec bezpečně umře. Ostatně, psala jsem už dřív, že se máme pustit do dobrodružství a udělat pro sebe něco hned dnes 🙂

Opustit komfortní zónu samozřejmě může znamenat ohrožení. Ale také je to cesta k osobnímu rozvoji, životnímu posunu, rozšíření obzorů a dosažení nových cílů. Postupně tak svou komfortní zónu zvětšujeme a to, co bylo ještě nedávno nemyslitelné, se najednou stává součástí našeho běžného života.

Já jsem hranice své zóny otestovala velmi nedávno, když mne čekala služební cesta do Lisabonu na celoevropský meeting. Nerada cestuji dopravními prostředky, které nemohu sama ovládat. Ovšem jelikož autem je to do Portugalska trochu z ruky a pilotní licenci zatím nevlastním, nezbylo mi, že svěřit svůj osud na čtyři hodiny letadlu a jeho posádce. Nakonec to byl jeden z nejpohodlnějších letů, které jsem dosud zažila. Možná to bylo i díky tomu, že opatření okolo koronaviru, resp. COVID-19, nebyla před pár týdny ještě tak přísná.

Další výzvou pro mne bylo setkání s ostatními kolegy. Každý z nás je odborníkem v jiné oblasti a témata byla velmi rozsáhlá. Navíc diskuse probíhala celou dobu v angličtině a němčině. Hlavou mi vrtala otázka: „Budu jim rozumět? A budou oni rozumět mně?“ Obavy byly zažehnány velmi rychle a po třech dnech mi už přišlo naprosto přirozené, že nepoužívám češtinu, ale přepínám automaticky mezi dvěma cizími jazyky. Dokonce jsem už začínala v angličtině i myslet 😉

A výsledek výletu do Lisabonu?

Překonala jsem obavy z překročení hranic své komfortní zóny, vrátila se nadšena úžasnými kolegy, které jsem dosud znala jen z e-mailu, plná elánu a nových znalostí. Jako bonus jsem měla možnost si v noci prohlédnout krásné město, které jsem dosud neznala (v noci proto, že přes den jsem byla zavřená od rána do večera v zasedačce 😉 ).

Když jsem se pak zpětně ohlédla, jak jsem ještě před třemi dny pociťovala z této cesty obavy, zjistila jsem, že můj strach byl zcela zbytečný. Naopak se vše ukázalo být velkým přínosem. A proto je v pořádku otestovat občas své hranice a trochu si je rozšířit. Otevřou se vám nečekané obzory a je to jedna z cest, jak dosáhnout změny. Tak se nebojte a vykročte z komfortní zóny do zóny osobního rozvoje.

Květinová krabička, aneb flower box

V poslední době mě zaujala květinová krabička, což je aranžmá, kdy jsou jednotlivé květy zapíchané v aranžovací hmotě. Pro inspiraci jich najdete spoustu na Pinterestu pod heslem flower box.  

květinová krabička s bílými růžemi v krabičce na bílé ovčí kožešině se svíčkou

A jelikož jsme s dětmi měly jednoho sychravého sobotního odpoledne chuť něco tvořit, padla volba na naši vlastní květinovou krabičku. Samozřejmě se dá vyrobit i z živých květů, kdy krabici vystelete igelitem, vložíte aranžovací hmotu pro mokré použití a jednotlivé květiny do ní zapícháte.

Ale protože nám už s podzimem růže na zahradě odkvetly a nakoupit živé v květinářství by byla „trochu drahá sranda“, rozhodly jsme se pro verzi s umělými růžemi. Objednaly jsme si kvítka růží z AliExpressu a pracovaly s nimi.

květinová krabička ve fázi výroby, zatím jen samostatné květy růží

Jako základ nám posloužila krásná, lesklá, růžová krabička od mého oblíbeného parfému.

Místo aranžovací hmoty jsme zužitkovaly zbytek polystyrenu. Ten jsme nakrájely obyčejným kuchyňským nožem dle vnitřního rozměru krabice.

Následovalo načechrávání růžových květů, které dopravou poněkud utrpěly. Ovšem dcerky projevily dostatečnou míru trpělivosti a za chvíli byly růže připraveny k použití. Pak už je jen stačilo v řadách nalepit na polystyren pomocí tavné pistole.

Pro tentokrát není naše květinová krabička úplně dokonalá. Každopádně radost ze společného tvoření byla veliká a to je hlavní 😉 Ostatně, při vyrábění s dětmi se pobavíte snad vždycky, ať už jde o putovní kamínky, nebo šumivé koupelové bomby.