Letošní rok byl zběsilá jízda nahoru a dolů. V některých oblastech se dařilo, jiné mi dávaly pořádně zabrat a často jsem se ptala: “Za co, pane Bože, za co?” Ale vždycky, VŽDYCKY jsem si uvědomovala, že i přes všechny ty kotrmelce mám spoustu důvodů k hluboké vděčnosti. Někdy jsem se v myšlenkách utíkala i ke svým předkům a říkala si, co vše museli ustát oni, abychom dnes my byli tam, kde jsme. Jelikož Vánoce letos tráví děti u otce, rozhodla jsem se vrátit ke zvykům pohanských předchůdců a oslavit s nimi zimní slunovrat.
Ostatně, co si budeme nalhávat, Vánoce vlastně původní pohanské oslavy slunovratu nahradily. Zimní slunovrat byl pro naše předky něčím výjimečným. Po období největšího temna se začala situace obracet, dny se prodlužovaly a životadárné slunce se vracelo. A to jim dávalo naději do dalšího života. Na oslavu zapalovali ohně, obětovali zvířata a oslavovali víru v lepší budoucnost.
Myslím, že je to srovnatelné i s dneškem. Sice čelíme úplně jiným výzvám, ale i tak se v našem životě často střídají období temnoty, kdy hledáme sebemenší jiskřičku naděje s obdobími, kdy je vše zalité sluncem. Proto jsem se rozhodla tohle poselství předat i svým dcerám.
Jak jsme slavily zimní slunovrat
Zvířata jsme tedy neobětovaly, ale místo toho holky upekly zvířátka z listového těsta, které mi zbylo po upečení slunečního chleba. Někdo jej peče jako tradiční chléb, do jehož povrchu před upečením vyznačí slunce, někdo jej peče nasladko. My jsme použily listové těsto. Spodní kulatou placku jsme pokladly šunkou, sýrem a kečupem. Poté jsme ji překryly horní plackou, pomocí misky vytvořily střed slunce a nožem nakrájely jednotlivé “paprsky”. Jejich okraje jsem přimáčkla vidličkou, ve středu vyrobila z proužků těsta spirálu jako symbol nekonečného koloběhu roku i života a vše potřela vajíčkem. Následovalo upečení do zlatova.
Ohně jsme také nepálily. Místo toho jsem na talíř umístila jednu velkou středovou “svíci sjednocení” a okolo ní naskládala do kruhu dvanáct čajových svíček zastupujících jednotlivé měsíce roku. Každá jsme si navíc přichystaly ještě jednu svou osobní svíčku.
Počkaly jsme, až se trochu setmí, pozhasínaly světla a začala jsem vyprávět o oslavách slunovratu v minulosti, o vděčnosti našim předkům a vděčnosti za vše, co máme. Postupně jsem u toho zapalovala jednotlivé čajové svíčky, abychom našly světlo a radost v každém měsíci roku, který nás čeká. Následně jsem zapálila středovou svíčku sjednocení. Ta nám má připomenout, že všichni jsme jedno. S naší planetou, s naší rodinou, se všemi lidmi. A že to, co vysíláme, se nám vrací. Proto se máme ke všem a všemu chovat s úctou a laskavostí. V tu chvíli jsme vyslovily v duchu svá přání do našich osobních svíček, připálily si je od svíce sjednocení a chvíli si je podržely v dlaních, abychom si uvědomily, že my všichni jsme nositelé světla. Následně jsme svíčky sfoukly, čímž jsme svá přání odeslaly ke splnění.
Samozřejmě, že poté následovaly i drobné dárečky jako o Vánocích. Ale předávala jsem je vždy s osobním přáním, poděkováním za minulý rok, vyjádřením naděje a lásky do budoucna a víry, že spolu vždy vše zvládneme.
Budeme slavit i v příštích letech?
Myslím, že tímhle založím novou tradici. Bylo to jiné a přitom překrásné. Holčičky se aktivně zapojovaly do příprav, těšily se už celé týdny a byl to vskutku magický večer. Nebylo to o hmotných dárcích, i když ty také nechyběly a udělaly radost. Bylo to o nádherném čase, plném mystiky, vzpomínek, naděje a radosti. A to je to hlavní, nemyslíte?
