Prosinec 2020 - www.sunshineday.cz

29 prosince, 20205 března, 2021

Co mě rok 2020 naučil

Vím, že jsem to psala v poslední době už vícekrát, ale rok 2020 byl prostě fakt jízda na horské dráze. Dna totální beznaděje střídaly vrcholky štěstí. Pořádně jsem si nabila hubu i zažila fantastické proměny. Byly opravdu chvíle, kdy jsem měla dost a říkala si, čím jsem si tohle zasloužila. Hledala jsem cesty, bojovala, vzdávala se, padala a znovu vstávala. Ale jak se říká: “Sometimes you win, sometimes you learn.” Tedy někdy zvítězíte, někdy se poučíte. A já jsem se poučila o následujícím:

spoléhej se sama na sebe. Je super, když ti někdo pomůže, nebo tě podpoří, ale jsi tu sama za sebe a pomocnou ruku nakonec najdeš vždy na konci své paže.
užívej si čas se svými blízkými. Opravdu intenzivně. A buď za něj vděčná. Fakt nemusíš vstávat v neděli brzy ráno, abys stačila vyluxovat, utřít prach, vytřít, uvařit, vyžehlit…Ne, mnohem lepší je hrát si klidně do deseti dopoledne v pyžamech v posteli se svými dětmi. Domácí práce neutečou, nemají nožičky. A stihneš je udělat i pak.
dopřej si dny smutku. Pokud je ti těžko na duši, tak si dovol svůj smutek prožít. Nemusíš být pořád za každou cenu pozitivní. Klidně si pobreč. Ale neutápěj se ve svém smutku moc dlouho. Otři slzy a kráčej dál.
odpočívej. Pokud si o to tvoje tělo říká a pokud je to jen trochu možné, dopřej mu relax a odpočinek. A vůbec svoje tělo poslouchej. Překvapí tě, jak je moudré.
buď vděčná. Každý den. Protože i když je všechno “na pikaču” a tobě je fakt blbě, tak určitě je pár věcí, za které můžeš vyjádřit vděk. Často se mi stalo, že když jsem fňukala, jak to mám špatný, tak ke mně přišla nějaká situace či zpráva, která mi ukázala, že přes tu všechnu mizérii se mám vlastně báječně
čas, který strávíš vlastním vzděláváním, je čas, který stojí za to. Za rok 2020 jsem se naučila spoustu nových věcí. Sice jsem si občas říkala, jestli na to mám, ale ten pocit, když jsem to zvládla, byl k nezaplacení.
neboj se vystoupit z komfortní zóny. Změny bolí. Nepohodlí je nepříjemné. Ale k posunu vpřed ti většinou nic jiného nezbyde.
měj víru. Nemusíš se hlásit k žádné církvi ani náboženství. Měj klidně víru v sebe, v boha, ve vesmír, v osud. Věř. Věř, že všechno zvládneš. Že bude líp. Že svět je dobré místo a ty jsi dobrý člověk. Věř v ostatní. A ukaž ostatním, že mohou věřit v tebe.

22 prosince, 202013 prosince, 2020

Zimní slunovrat

Letošní rok byl zběsilá jízda nahoru a dolů. V některých oblastech se dařilo, jiné mi dávaly pořádně zabrat a často jsem se ptala: “Za co, pane Bože, za co?” Ale vždycky, VŽDYCKY jsem si uvědomovala, že i přes všechny ty kotrmelce mám spoustu důvodů k hluboké vděčnosti. Někdy jsem se v myšlenkách utíkala i ke svým předkům a říkala si, co vše museli ustát oni, abychom dnes my byli tam, kde jsme. Jelikož Vánoce letos tráví děti u otce, rozhodla jsem se vrátit ke zvykům pohanských předchůdců a oslavit s nimi zimní slunovrat.

Ostatně, co si budeme nalhávat, Vánoce vlastně původní pohanské oslavy slunovratu nahradily. Zimní slunovrat byl pro naše předky něčím výjimečným. Po období největšího temna se začala situace obracet, dny se prodlužovaly a životadárné slunce se vracelo. A to jim dávalo naději do dalšího života. Na oslavu zapalovali ohně, obětovali zvířata a oslavovali víru v lepší budoucnost.

Myslím, že je to srovnatelné i s dneškem. Sice čelíme úplně jiným výzvám, ale i tak se v našem životě často střídají období temnoty, kdy hledáme sebemenší jiskřičku naděje s obdobími, kdy je vše zalité sluncem. Proto jsem se rozhodla tohle poselství předat i svým dcerám.

Jak jsme slavily zimní slunovrat

Zvířata jsme tedy neobětovaly, ale místo toho holky upekly zvířátka z listového těsta, které mi zbylo po upečení slunečního chleba. Někdo jej peče jako tradiční chléb, do jehož povrchu před upečením vyznačí slunce, někdo jej peče nasladko. My jsme použily listové těsto. Spodní kulatou placku jsme pokladly šunkou, sýrem a kečupem. Poté jsme ji překryly horní plackou, pomocí misky vytvořily střed slunce a nožem nakrájely jednotlivé “paprsky”. Jejich okraje jsem přimáčkla vidličkou, ve středu vyrobila z proužků těsta spirálu jako symbol nekonečného koloběhu roku i života a vše potřela vajíčkem. Následovalo upečení do zlatova.

Ohně jsme také nepálily. Místo toho jsem na talíř umístila jednu velkou středovou “svíci sjednocení” a okolo ní naskládala do kruhu dvanáct čajových svíček zastupujících jednotlivé měsíce roku. Každá jsme si navíc přichystaly ještě jednu svou osobní svíčku.

Při oslavě slunovratu značila centrální svíce sjednocení a dvanáct čajových svíček jednotlivé měsíce roku — Svíce sjednocení a malé svíčky pro každý z dvanácti měsíců následujícího roku

Počkaly jsme, až se trochu setmí, pozhasínaly světla a začala jsem vyprávět o oslavách slunovratu v minulosti, o vděčnosti našim předkům a vděčnosti za vše, co máme. Postupně jsem u toho zapalovala jednotlivé čajové svíčky, abychom našly světlo a radost v každém měsíci roku, který nás čeká. Následně jsem zapálila středovou svíčku sjednocení. Ta nám má připomenout, že všichni jsme jedno. S naší planetou, s naší rodinou, se všemi lidmi. A že to, co vysíláme, se nám vrací. Proto se máme ke všem a všemu chovat s úctou a laskavostí. V tu chvíli jsme vyslovily v duchu svá přání do našich osobních svíček, připálily si je od svíce sjednocení a chvíli si je podržely v dlaních, abychom si uvědomily, že my všichni jsme nositelé světla. Následně jsme svíčky sfoukly, čímž jsme svá přání odeslaly ke splnění.

Samozřejmě, že poté následovaly i drobné dárečky jako o Vánocích. Ale předávala jsem je vždy s osobním přáním, poděkováním za minulý rok, vyjádřením naděje a lásky do budoucna a víry, že spolu vždy vše zvládneme.

Budeme slavit i v příštích letech?

Myslím, že tímhle založím novou tradici. Bylo to jiné a přitom překrásné. Holčičky se aktivně zapojovaly do příprav, těšily se už celé týdny a byl to vskutku magický večer. Nebylo to o hmotných dárcích, i když ty také nechyběly a udělaly radost. Bylo to o nádherném čase, plném mystiky, vzpomínek, naděje a radosti. A to je to hlavní, nemyslíte?

15 prosince, 202014 prosince, 2020

Stolek z palety

Byla jednou jedna paleta. Když na ní přijelo zboží do kanceláře jedné bláznivé holky, tak byla fakt škaredá (paleta, holka je celkem k světu 🙂 ). Byla špinavá, plná třísek, pavučin – no prostě na ní bylo vidět, že toho má už fakt hodně za sebou a tohle je asi její poslední štace. A možná by byla. Kdyby neskončila v rukou právě téhle holky. Protože ta se do ní zamilovala na první pohled. Neviděla v ní totiž obyčejný špinavý kus dřeva. Viděla už svůj vysněný stolek z palety.

Dovlekla tedy špinavou paletu domů, ometla pavučiny, obrousila ji nejdřív nahrubo a pak dohladka a následně jí dopřála postupně tři vrstvy oleje na dřevo. Běžně prefefuje oleje od značky OSMO, které jsou prostě fakt pecka a nic lepšího na trhu zatím neobjevila. Jenže jí doma zbylo ještě 3/4 plechovky obyčejného oleje z Hornbachu, kterým natírala nedávno přenosky na víno. A protože nerada plýtvá, zůstalo při použití toho oleje i nyní.

Obroušená paleta připravená na výrobu stolku — Takhle vypadala paletka po obroušení. Nevěřili byste, jak prokoukla oproti původnímu stavu.

Jak se rodil stolek z palety

Bylo rozhodnuto, že paleta poslouží jako spodní strana stolku. Jelikož byl zamýšlen jako odkládací stolek pro děti, do jehož útrob je potřeba zastrkat také nějaké poklady, mezera vzniklá mezi spodní a horní deskou plní tento účel perfektně. Takže zbývalo vyřešit nohy, horní desku a dvě bočnice na delší strany.

Ideálně posloužily relativně cenově přijatelné nohy výšky 40 cm. Následně jsem potřebovala dvě dvoumetrová hoblovaná smrková prkna. A spoustu hřebíků, vruty, kladivo, vrtačku a pilu. Jelikož byly hobbymarkety zrovna zavřeny pro všechny nadšené kutily s výjimkou těch šťastlivců nakupujících přes IČO, musela jsem si potřebné propriety objednat online. To se ukázalo být trochu zrádné. Jelikož pila, kterou jsem si s nejlepším vědomím a svědomím objednala, byla na fotce produktu zobrazena s bezpečnostním kartonem překrývajícím ostří. Tudíž mi domů dorazila pila se zuby, za které by se nemusel stydět ani žralok bílý a kterou by bylo možno porazit i středně vzrostlou sekvoj.

Boj s výrobou započal…

Tímto tedy děkuji dobré duši, která mi nejen přivezla pořádnou vrtačku (protože jsem v průběhu procesu zjistila, že tou mrňavou mrchou z IKEA fakt neuděláte nic) i správnou pilu, ale ještě s ledovým klidem pronesla: “Tak kde to chceš říznout.” Jedno dvoumetrové prkno se tedy změnilo ve čtyři padesáticentimetrové kousky na horní desku, které doplnil další stejně dlouhý kousek z druhé fošny. Zbytek jsme rozřezali na dvě bočnice po 66 centimetrech a ještě zbyl malý odřezek, ze kterého děti vyrobily krásný malovaný domeček.

Následovala montáž noh do rohů horní strany palety po předvrtání a následném připevnění pomocí vrutů. Prkna na desku měla trochu přesah přes okraje, takže jsem nejdříve přitloukla ty. Jelikož mezi nimi měly vzniknout mezery, aby vypadal stolek víc “loftově”, začala jsem nejdříve krajními prkny, pokračovala vyměřením a umístěním prostředního a pak v pravidelném rozestupu následovalo druhé a čtvrté prkno, čímž se dosáhlo stejně širokých mezer mezi jednotlivými prkny. Finální částí bylo přitlouct bočnice na delší strany. A hrubá část by byla.

Pak samozřejmě následovalo ještě broušení desky i bočnic – nejdříve nahrubo k zarovnání nerovností a vytvoření zaoblených hran, poté najemno, aby byl stolek příjemný na dotek. Po ometení pilin jsem se 24 hodinovými rozestupy nanesla dvě vrstvy oleje. Kratší strany jsem schválně nechala otevřené, protože se do vzniklé mezery vejdou přesně 4 krabice od dětských bot. A do těch se schová takových pokladů….

Z boku se dají do paletového stolku zastrčit krabice od dětských bot a vznikne kýžený úložný prostor

Co mě můj stolek z palety naučil:

že když ve vás někdo vidí krásu, zatímco jste špinaví, od pavučin, utahaní dřinou a životem a přesto to s vámi nevzdá, může vám dát nový smysl.
že si mám pořídit pořádné nářadí. Sice to asi bude stát víc peněz, ale rozhodně ušetřím hodně vztekání. Já vím.
že každý, kdo trochu rozumí práci se dřevem, nedej bože truhlář, by mi tohle dílo a postupy omlátil o hlavu. Já vím. Ale tenhle stolek z palety je můj. Nedokonalý. Přesně takový, jak jsem si ho vysnila. Nehraje si na frajera, poctivě maká a nestydí se za svůj původ.
že je skvělé, když máte po ruce někoho, kdo si sice v duchu myslí o vašich nápadech své, ale nekecá vám do nich a ještě vás v těch šílenostech podpoří. A že je pecka do těch bláznivin zapojit i děti.
že ohnuté hřebíky se netahají ven zubama. Ano maminko, říkáš mi to od dětství, já vím. Připisuji na seznam potřebného nářadí i pořádné kleště.
že umělec ze mě asi nebude. Ale vždycky budu milovat práci se dřevem, protože se ho ráda dotýkám, zbožňuju jeho strukturu a práce s ním mi přináší do duše klid. A to je důležitější, než perfektní výrobek. Já vím.
že smrkové dřevo je měkké = dobře se s ním dělá
že smrkové dřevo je měkké = prostě pořádný dubisko nenahradíš

Takže třeba se příště už konečně dokopu k tomu, abych zpracovala i ty krásné kusy dubu a jasanu, které se mi tu povalují a nemohou se dočkat své příležitosti…

2 prosince, 20202 prosince, 2020

Houbový Kuba

Já vím, že jsem s ice psala, že se letos u nás Vánoce moc slavit nebudou, ale když mě mladší dcera požádala, že by si dala tuhle dobrůtku, tak jsem ji nemohla odmítnout. U nás je totiž houbový Kuba tradiční podkrkonošské vánoční jídlo. Takže jsem se rozhodla, že ho zkusím pojmout jako “normální” jídlo, protože třeba řízek si přeci taky dáte i během roku. Jenže když se z kuchyně začala linout vůně majoránky, hub a česneku, v ten moment jsem se zase přenesla v duchu do dětství, kdy tohle jídlo na Štědrý den připravovala moje milovaná babička.

Mimochodem, pokud jsem vám tím připomněla, že se Vánoce nezadržitelně blíží, tak nabízím aspoň pár tipů na vlastnoručně s láskou vyrobené – a nejen jedlé – dárky.

Takový houbový Kuba, co to je a jak na něho?

Recept je až směšně jednoduchý, stejně jako použité suroviny. Ale jakmile si tohle jídlo jednou zamilujete, určitě si ho rádi připravíte znovu.

Houbový Kuba - tradiční podkrkonošské vánoční jídlo z krup a hub

Potřebujete tedy:

Půl kila velkých krup
Hrst a půl sušených hub (kdo je máte rádi, dopřejte si víc. Já musím dávate méně kvůli dceří, která Kubu miluje, ovšem se slovy: “Ale ty houbičky mi vytahej.”
Tři stroužky česneku
Majoránku
Jednu lžíci sádla

Kroupy propláchněte a dejte přes noc namočit. Druhý den slijte vodu a kroupy povařte, stejně jako houby. Odděleně, tedy. Jakmile máte povařeno, slijte kroupy i houby, promíchejte je spolu s prolisovaným česnekem, majoránkou dle chuti a lžicí sádla.

Vše přendejte na pekáč a dejte péct na 180°C, aby se na povrchu vytvořila křupavá kůrčička. Náš houbový Kuba se pekl v celkem tenké vrstvě. Moje maminka ho například zapéká v remosce, takže ho většinou nejprve překryje alobalem, aby se jí vrch moc nespálil a teprve poté ho odkryje k dopečení kůrky.

Je to úplně obyčejné, prosté jídlo obyčejných lidí z Podkrkonoší. Ale věřím, že si mezi vámi najde svoje příznivce, protože ta vůně bylinek a hub je nezaměnitelná. My jsme zvyklí jej jíst jako samostatné jídlo, ale kdo potřebuje kousek masa, tomu může houbový Kuba posloužit i jako příloha.

Tak dobrou chuť a budu ráda i za vaše neobvyklá tradiční (nejen) vánoční jídla.