Byla jednou jedna paleta. Když na ní přijelo zboží do kanceláře jedné bláznivé holky, tak byla fakt škaredá (paleta, holka je celkem k světu 🙂 ). Byla špinavá, plná třísek, pavučin – no prostě na ní bylo vidět, že toho má už fakt hodně za sebou a tohle je asi její poslední štace. A možná by byla. Kdyby neskončila v rukou právě téhle holky. Protože ta se do ní zamilovala na první pohled. Neviděla v ní totiž obyčejný špinavý kus dřeva. Viděla už svůj vysněný stolek z palety.
Dovlekla tedy špinavou paletu domů, ometla pavučiny, obrousila ji nejdřív nahrubo a pak dohladka a následně jí dopřála postupně tři vrstvy oleje na dřevo. Běžně prefefuje oleje od značky OSMO, které jsou prostě fakt pecka a nic lepšího na trhu zatím neobjevila. Jenže jí doma zbylo ještě 3/4 plechovky obyčejného oleje z Hornbachu, kterým natírala nedávno přenosky na víno. A protože nerada plýtvá, zůstalo při použití toho oleje i nyní.
Jak se rodil stolek z palety
Bylo rozhodnuto, že paleta poslouží jako spodní strana stolku. Jelikož byl zamýšlen jako odkládací stolek pro děti, do jehož útrob je potřeba zastrkat také nějaké poklady, mezera vzniklá mezi spodní a horní deskou plní tento účel perfektně. Takže zbývalo vyřešit nohy, horní desku a dvě bočnice na delší strany.
Ideálně posloužily relativně cenově přijatelné nohy výšky 40 cm. Následně jsem potřebovala dvě dvoumetrová hoblovaná smrková prkna. A spoustu hřebíků, vruty, kladivo, vrtačku a pilu. Jelikož byly hobbymarkety zrovna zavřeny pro všechny nadšené kutily s výjimkou těch šťastlivců nakupujících přes IČO, musela jsem si potřebné propriety objednat online. To se ukázalo být trochu zrádné. Jelikož pila, kterou jsem si s nejlepším vědomím a svědomím objednala, byla na fotce produktu zobrazena s bezpečnostním kartonem překrývajícím ostří. Tudíž mi domů dorazila pila se zuby, za které by se nemusel stydět ani žralok bílý a kterou by bylo možno porazit i středně vzrostlou sekvoj.
Boj s výrobou započal…
Tímto tedy děkuji dobré duši, která mi nejen přivezla pořádnou vrtačku (protože jsem v průběhu procesu zjistila, že tou mrňavou mrchou z IKEA fakt neuděláte nic) i správnou pilu, ale ještě s ledovým klidem pronesla: “Tak kde to chceš říznout.” Jedno dvoumetrové prkno se tedy změnilo ve čtyři padesáticentimetrové kousky na horní desku, které doplnil další stejně dlouhý kousek z druhé fošny. Zbytek jsme rozřezali na dvě bočnice po 66 centimetrech a ještě zbyl malý odřezek, ze kterého děti vyrobily krásný malovaný domeček.
Následovala montáž noh do rohů horní strany palety po předvrtání a následném připevnění pomocí vrutů. Prkna na desku měla trochu přesah přes okraje, takže jsem nejdříve přitloukla ty. Jelikož mezi nimi měly vzniknout mezery, aby vypadal stolek víc “loftově”, začala jsem nejdříve krajními prkny, pokračovala vyměřením a umístěním prostředního a pak v pravidelném rozestupu následovalo druhé a čtvrté prkno, čímž se dosáhlo stejně širokých mezer mezi jednotlivými prkny. Finální částí bylo přitlouct bočnice na delší strany. A hrubá část by byla.
Pak samozřejmě následovalo ještě broušení desky i bočnic – nejdříve nahrubo k zarovnání nerovností a vytvoření zaoblených hran, poté najemno, aby byl stolek příjemný na dotek. Po ometení pilin jsem se 24 hodinovými rozestupy nanesla dvě vrstvy oleje. Kratší strany jsem schválně nechala otevřené, protože se do vzniklé mezery vejdou přesně 4 krabice od dětských bot. A do těch se schová takových pokladů….
Co mě můj stolek z palety naučil:
- že když ve vás někdo vidí krásu, zatímco jste špinaví, od pavučin, utahaní dřinou a životem a přesto to s vámi nevzdá, může vám dát nový smysl.
- že si mám pořídit pořádné nářadí. Sice to asi bude stát víc peněz, ale rozhodně ušetřím hodně vztekání. Já vím.
- že každý, kdo trochu rozumí práci se dřevem, nedej bože truhlář, by mi tohle dílo a postupy omlátil o hlavu. Já vím. Ale tenhle stolek z palety je můj. Nedokonalý. Přesně takový, jak jsem si ho vysnila. Nehraje si na frajera, poctivě maká a nestydí se za svůj původ.
- že je skvělé, když máte po ruce někoho, kdo si sice v duchu myslí o vašich nápadech své, ale nekecá vám do nich a ještě vás v těch šílenostech podpoří. A že je pecka do těch bláznivin zapojit i děti.
- že ohnuté hřebíky se netahají ven zubama. Ano maminko, říkáš mi to od dětství, já vím. Připisuji na seznam potřebného nářadí i pořádné kleště.
- že umělec ze mě asi nebude. Ale vždycky budu milovat práci se dřevem, protože se ho ráda dotýkám, zbožňuju jeho strukturu a práce s ním mi přináší do duše klid. A to je důležitější, než perfektní výrobek. Já vím.
- že smrkové dřevo je měkké = dobře se s ním dělá
- že smrkové dřevo je měkké = prostě pořádný dubisko nenahradíš
Takže třeba se příště už konečně dokopu k tomu, abych zpracovala i ty krásné kusy dubu a jasanu, které se mi tu povalují a nemohou se dočkat své příležitosti…
